Úterý 15. 4. 2003 - 47,6 km, túra - 6,5 hodiny

Totaranui leží v národním parku Abel Tasman na břehu moře u jedné z ukázkových pláží, díky nimž je tento park tak oblíbený a prochází jím Coast Track - nejpopulárnější tramp na NZ. To není nic moc pro mě, ale nemůžu nad zdejší scenérií jen tak mávnout rukou, a proto, abych si udělal představu, vyrážím na jednodenní výlet v nejsevernějším (a nejméně zalidněném) výběžku národního parku. Chůzi pralesem po extrémně upravené stezce (jako v městském parku) střídají dvě nádherné pláže se zlatým pískem a zvláštními skalisky v Anapai Bay a Mutton Cove. Na druhé jmenované se chvíli sluním a od koupele v moři mě odrazuje jen studený vítr (jinak voda tak studená není). Další zastávkou je nedaleký Separation Point - skalnatý výběžek do moře, který odděluje zálivy Golden a Tasman Bay. Pak už převažuje cesta lesem a v závěru dne se odlepuji od pobřeží a přes kopec Gibbs Hill (405 m) s výhledem se vracím do Totaranui. Byla to příjemná procházka a myslím, že i dostatečná exkurse v Abel Tasman NP. Večer ještě kousek popojíždím autem a nocuji celkem tradičně na jedné picknick area.

Středa 16. 4. 2003 - 104,3 km, krátké pěší výlety - celkem asi 11 km

Pípání budíku mě budí akorát na nádherný východ slunce z moře. Fotím to s napůl zalepenýma očima. Dnes mám v plánu prozkoumat nejsevernější výspu Jižního ostrova v čele s Farewell Spit - úzkou kosou, vybíhající 26 km do moře, která je pokrytá doslova pouštní krajinou a je významnou přírodní rezervací a hnízdištěm celé řady druhů ptáků. Přes Collingwood dojíždím do Pupongy, kde je visitor centrum a odkud vyrážím na krátkou vycházku po spitu. Nejprve jdu asi 3 km po pláži na vnitřní straně kosy, poté přecházím na druhou stranu a vracím se zpět po severní vnější pláži. Úzký pruh země je vyplněný nevysokými leč krásnými bělostnými písečnými dunami a řídce porostlý suchomilnou vegetací. Toto byla jediná možnost pro výlet na vlastní pěst, dále se člověk dostane jen prostřednictvím organizované výpravy. Mě to ale na ukázku bohatě stačilo. Odpoledne jsem vystoupil na báječný vyhlídkový bod k majáku na Pillar Point, odkud jsem měl jako na dlani celé okolí včetně Farewell Spit, Golden Bay a nádherného pobeží s útesy kolem Cape Farewell. K večeru jsem si pak zašel na pláž Wharariki Beach, která je zajímavá svými skalními útvary a písečnými dunami. Před setměním jsem se vrátil na místo včerejšího noclehu. Byl to poměrně relaxační den, i když jsem nachodil hodně kilometrů.

Čtvrtek 17. 4. 2003 - 63 km

Dnes řeším dilema, zda se nezkusit poohlédnout v Motuece po práci (podle Němky Silke, kterou jsem potkal v NP Kahurangi, se jablka budou sbírat ještě 2-3 týdny a daly by se vydělat slušné peníze), nebo zda tuto výzvu ignorovat a spolehnout se čistě na práci v Kerikeri (nerad bych tam přijel s křížkem po funuse)...
Opět vstávám za krásného východu slunce z moře (to bych si nechal líbit každý den), popojíždím do Takaky a trávím tady víc než půl dne. Potkal jsem Silke a Davea, nakoupil jsem nějaké jídlo (křupavý! německý chléb a sýr camambert) a zatelefonoval jsem do Kerikeri. Dozvěděl jsem se, že kiwi už se sbírá a mandarinky se začnou co nevidět. Pokud teď přijedu, o práci prý nebude nouze. Hned jsem si tedy zabukoval trajekt na Severní ostrov, a to na sobotu večer. Poté jsem nějakou dobu strávil v místní knihovně. V pozdním odpoledni jsem vyrazil na Motueku, ale odbočil jsem na zastrčenou a rozbitou cestu, abych se podíval na Hardwood's Hole - nejhlubší propast na NZ. Od parkoviště se k ní ještě muselo jít skoro 45 minut pěšky docela pěkným lesem. Ale z propasti toho moc vidět nebylo a byl jsem docela zklamaný. Na parkovišti jsem už zůstal na noc. A kvůli myším jsem se vyspal pěkně prachmizerně. Až nad ránem jsem byl úspěšný a dvě mrchy se mi podařilo usmrtit. Alespoň nějaká satisfakce.

Pátek 18. 4. 2003 - 194,2 km

Vzhledem k napůl probdělé noci jsem se do vstávání moc neměl - válel jsem se skoro do desíti. Pak jsem vyrazil na Motueku a dál na Nelson. Ceny benzínu mně po dlouhé době dělají čím dál tím větší radost - klesly pod psychologickou hranici 1 dolaru za litr. Co mně dělá menší radost, jsou nastávající Velikonoce. Na NZ je berou nějak moc vážně a jsou s nimi spojené dlouhé dovolené a prázdniny. V Nelsonu tak nemám doslova do čeho píchnout - všechno je zavřené. Proto tu dlouho neotálím a pokračuji v jízdě na Picton. Dělám zastávku v Pelorus Bridge, kde si v DoC kempu dávám na černo sprchu - pan nepoučitelný. Nad Havelockem je pěkné parkoviště, kde jsem hodlal přespat, ale nasomrovaly se sem ještě dvě auta (z toho jedni Češi), tak se ještě přesunuji po Queen Charlotte Drive o jednu rest area dál. Je to nocleh nejblíže k moři - asi 1 metr. :-) Ale o klidném spánku nemůže být ani řeč. Opět myš - tentokrát si ke mně vlezla dokonce ještě před tím, než jsem usnul. A je to kurva opatrná a trpělivá, přesně ví, co si může dovolit a nedává mi šanci. To zase byla noc - začínám z toho mít malou fobii.

Sobota 19. 4. 2003 - 63,9 km

Ráno jsem zkoumal, kudy se dovnitř dostávají, ale opravdu nevím. Pak jsem dojel do Pictonu. V terminálu jsem si vypral, ale trvalo to věčnost, protože jsme se s více lidmi přetahovali o jednu pračku a sušičku. Nicméně času mám víc než dost, neboť trajekt bude mít slušné zpoždění - posledních pár dní bylo moře trošku divoké a tak nestíhají - místo v 17:30 tak nakonec vyplujeme až ve 22:30. Motám se po Pictonu (většina krámů je zavřených) a po terminálu, posedávám v autě a konečně začínám dohánět skluz, který klasicky mám ve psaní deníku. Po deváté jedu na check-in a před desátou se naloďujeme. Plavba trvá něco přes 3 hodiny, ale utíká to rychle. Prakticky celou dobu sedím v baru a píšu deník, většina lidí tu pospává. Po přistání na Severním ostrově uháním hned pryč z Wellingtonu a jedu na jisto na rest area u Porirua Harbour, kde jsem nocoval před cestou na Jižní ostrov. Strávil jsem na něm 8 týdnů, tedy většinu z času vymezeného pro cestování po celém Novém Zélandu.

Neděle 20. 4. 2003 - 68,4 km

Vracím se do Wellingtonu. Je to tam něco přes 30 kilometrů po dálnici, takže je to stále výhodnější než platit za ubytování v hostelu ve městě. Auto nechávám na osvědčeném parkovišti u supermarketu New World přímo v centru města. Ačkoliv je dnes supermarket zavřený, parkoviště je plné aut. Prohlídka města probíhá následovně: nejprve prolézám uličky na jihu centra, které jsou plné krámků a restaurací, za účelem nalezení nějakého výhodného jídelního nákupu, ale nic mě vyloženě neuhranulo. Po ulici Lambton Quay pokračuji více na sever k Parlamentu a Government Building (jedné z největších celodřevěných budov na světě), abych se mimo jiné přesvědčil, že DOC visitor centrum je skutečně o Velikonocích zavřené. Rostou jim tu dva krásné mladé stromy Kauri. Pak se podél pobřeží po Queens Wharf vracím zpět. Celé odpoledne následně trávím v Národním muzeu NZ (Te Papa Atawhai). Když jsem do něj vstupoval, představoval jsem si, že za jeden den nemám šanci obsáhnout všechno. Ale po pár hodinách jsem odcházel s naprosto opačným pocitem. Pravda, nebral jsem to úplně podrobně, navíc jsem vynechal placené expozice, jako např. tu o Pánovi prstenů - největší lákadlo muzea. Novozélanďané jsou na muzeum patřičně hrdí - nazývají jej "Naše místo" (Our place) a je očividně populárním cílem. Dnes tu bylo narváno. Na jednu stranu se mi expozice velice líbí - jejich netradiční řešení, na němž je vidět snaha zpřístupnit muzeum co nejširšímu okruhu lidí (včetně dětí) - chybí tu taková ta akademická důstojnost, muzeum jako celek působí více zábavně, hravě. Na druhou stranu ne vše jsou skutečné exponáty, někdy je nahrazují pouhé makety, modely a některé expozice se mi zdají hodně povrchní a místy si připadám jak ve vetešnictví. Každopádně si budu muset zajít do Národního muzea v Praze, abych měl s čím porovnávat. Večer jsem si dal vynikající Kebab se slevou na ISIC kartu! a vrátil jsem se na osvědčenou rest area.

Pondělí 21. 4. 2003 - 225,8 km

Dávám si druhý den v hlavním městě. Nejprve jedu na vyhlídku na kopec Mt. Victoria, odkud je celý Wellington jako na dlani. Pak ještě jedu znovu zkusit DOC visitor centrum a při té příležitosti se jdu podívat na nedaleký pěkný starý kostelík Old St. Paul. Poté auto parkuji tradičně u New Worldu v centru. Dnes je otevřeno a parkoviště praská ve švech. Od včerejška přemýšlím, že bych si na něco zašel do kina a poté, co začíná trochu pršet, neváhám. Jdu do kina Paramount, kde právě probíhá "World Cinema Showcase 2003", na povídkový film: 11'09''01 - September 11. Dopolední projekce byla příjemným zpestřením dne i celého pobytu ve Wellingtonu. Po dalších dvou hodinách strávených na internetu lozím nějakou tu chvíli po ulicích dumaje, co čeho dobrého bych dnes zakousl, a tak nějak mě napadlo jít se podívat, zda je auto v pořádku. Přijdu na parkoviště, ale hledám ho tam marně. Před necelou hodinou ho odtáhli. Tím pádem je program pro zbytek dne jasný. Ze supermarketu volám do odtahovky, že se tam co nevidět stavím a zjišťuji, že mě tahle sranda bude stát nechutných $ 140. Cestou si na uklidnění dávám jeden kebab. Když už, tak už. Nalezení odtahovky je docela anabáze a hlavně je solidní kus cesty z centra. Mezitím se stačilo setmít. Rozhoduji se neprodleně opustit Wellington. Je to noční jízda v relativně silném provozu a to až do města Palmerston-North, kde dlouhou dobu hledám místo na přespání. Motám se kolem města a nakonec nocuji u vedlejší silnice asi 10 km daleko.