Týdenní tramp do nefalšované divočiny

Úterý 8. 4. 2003 - túra 3 hodiny

Ráno. když se vracím z hajzlu, potkávám jakéhosi homelessáka na kole, který se představuje jako manažer kempu. Noc stojí jen 3,50 - to by mě nevytrhlo, ale jaksi nemám drobné a homeless nemá rozměnit, tak mě nechává být: "You have a free one." :) Vracím se do Motueky a rovnou do visitor centra - druhý pokus o naplánování trampu. Podrobně studuji mapu a jednoho průvodce a po notné době ze mě konečně vypadává - Douglas Range. Rangerka má pochopitelně plnou hubu keců: "blebleble", ale já jsem pevně rozhodnut pro tramp s velkým T. Vyplňuji intention form, kupuji TOPO mapu a fasuji štos route guides. Zdržel jsem se zde hodně přes hodinu! Z Motueky stoupám na vysoký Takaka Hill (792 m) s výborným rozhledem na celý Tasman Bay a na hory v národním parku Kahurangi. V údolí na druhé straně hřebene odbočuji v Upper Takaka na zastrčenou silničku (pravá drsná backcountry road) vedoucí 40 kilometrů do nitra národního parku k přehradě Cobb Reservoir, kde nechávám auto. Cesta sem mi zabrala poněkud více času a ještě jsem se musel sbalit a najíst, takže na túru nakonec vyrážím až po druhé hodině odpoledne. Vůbec to ale nevadí, neboť si dávám jen zahřívací tři hodiny po pěkné cestě skoro po rovině údolím Cobb River k chatě Fenella Hut (moc pěkná). Je tu hafo lidí - jsem rád, že jsem se vešel. Většinou se jedná o postarší Kiwáky, kteří odtud podnikají jednodenní výlety - na to je Fenella jako stvořená.

Středa 9. 4. 2003 - túra 7 hodin

Teprve dnes tramp pořádně začíná. a jelikož je to možná poslední možnost něco podobného podniknout, naplánoval jsem si na závěr takový bonbónek. Oblast do níž směřuji, je docela solidně odlehlá, budu prakticky sledovat hranici Tasman Wilderness Area, nejsou tu žádné oficiální a udržované stezky a měl bych tudíž očekávat poněkud náročnější chůzi i navigaci. Dnes mě čeká hřebenovka do Lonely Lake Hut. Od chaty stoupám ještě po značené stezce, ale po hodině již sleduji "neoficiální route", která traverzuje Waingaro Peak. Nicméně cesta je velice dobře patrná a značená kamennými mužíky a není problém po ní jít. Překvapuje mě členitost a strmost okolních hor a hřebenů - v mapě to tak na první pohled nevypadá - stále si nemohu zvyknout na 20ti metrový interval mezi vrstevnicemi. Začínám stoupat na druhý nejvyšší bod v širokém okolí - Kakapo Peak (1783 m). V jednom místě jsem stezku ztratil, ale ne na dlouho. Kakapo zdolávám bez batohu a zůstávám na vrcholu dobrých 45 minut, protože kruhový výhled je vynikající. Nekonečné moře skalnatých hřebenů a lesnatých údolí národního parku Kahurangi, Marlborough Sounds a v dálce na obzoru dokonce zasněžené Kaikoura Ranges s jejich nejvyšší horou Mt. Tapua-o-uenuku (2885 m). Scenérie mě příjemně překvapila - něco podobného jsem vůbec nečekal. Studuji odsud svou další cestu vstříc impozantnímu vyústění Douglas Range kolem hor Dragon's Teeth a Anatoki Peak. Po svačince pokračuji v hřebenovce, respektive většinu vrcholů traverzuji, neboť je to snazší a hřeben je místy až zbytečně členitý. Poslední téměř hodina pak vede lesem. Na jeho okraji stojí miniaturní Lonely Lake Hut. Na první pohled mě její vzhled trochu zarazil. Dokonce jsem uvažoval, že přespím ve stanu, ale rozmyslel jsem si to. Podrobně pročítám staré záznamy v návštěvních knihách týkající se zítřejší cesty. Možností, kudy se dostat do Adelaide Tarn Hut je několi (jedna těžší než druhá). Já zvolím tu nejsnazší - na high-level route, traverzující velice exponovaný úsek hřebene si nechám zajít chuť, neboť v mém směru by pravděpodobně byla mimo mé schopnosti. Večer se ještě zabíhám podívat na sedlo pod Drunken Sailors - je vidět až k moři.

Čtvrtek 10. 4. 2003 - túra téměř 9 hodin

Nakonec se na těch letitých matracích nespalo až tak špatně. Myslím, že takováto chata uprostřed divočiny má rozhodně své kouzlo. Ráno bylo jasno, ale než jsem vyrazil (9:00), začaly se stahovat mraky. Ze sedla nad chatou jsem si udělal krátký sidetrip na jeden ze skalnatých vrcholků na hřebeni pro lepší výhled, ale už to nebylo ono - mraky hodně škodily. Vyrazil jsem vstříc dnešnímu očistci pln očekávání, jak náročné to bude. Ze sedla jsem traverzoval Drunken Sailors po zvířecí stezce, chvilku pokračoval po úzkém hřebínku, odkud byl výborně vidět celý hlavní hřeben a údolí, do nějž jsem začal sestupovat. Vnořil jsem se do lesa. Ze začátku jsem se držel sporadicky značené cesty, ale brzy jsem ji ztratil. Prodíral jsem se bushem stále dolů po strmém svahu asi hodinu, než jsem konečně narazil na tok řeky Anatoki River. Dal jsem si krátkou pauzu, překročil jsem říčku na druhou stranu a podél břehu pokračoval po vyšlapané stezce proti proudu. Cesta byla poměrně dobře patrná (přece jen tudy párkrát do měsíce nějaký člověk projde), ale přesto se šlo pomalu a ztěžka a nedalo se vyhnout pravidelnému prodírání se porostem a přelézání různých překážek. Čím blíže k prameni, tím byla cesta složitější a to i orientačně, neboť v hustém pralese jsem těžko odhadoval, kde přesně se nacházím. Pokračoval jsem stále podél hlavního toku až do míst, kde se řeka příliš větvila na to, aby člověk rozeznal, který potok je ten správný. Po chvíli váhání jsem se rozhodl začít stoupat lesem přímo nahoru. Les byl naštěstí poměrně otevřený a svah beze skal, což byl patrně důkaz, že jsem na správné cestě. Bohužel však, když jsem dosáhl horní hranice lesa, padla docela hustá mlha, v níž jsem viděl velice pramálo. Nemohl jsem tak najít místo, kudy překročit hřeben, všude nade mnou se tyčily jen strmé skály. Ačkoliv jsem narazil na mužíky, ty vedly na obě strany zpět do lesa, což mě mátlo. Opravdu jsem si nebyl jistý, kde přesně se nacházím a kam pokračovat. Do tmy zbývala necelá hodina, začalo mrholit a já začal pomýšlet na bivak. Nakonec ale úsudek nad mapou dobře zapracoval a podařilo se mi najít mužíky značenou cestu úžlabinou na hřeben. To situaci velice zlepšilo, ale ještě ne zcela vyřešilo. Chata měla být kdesi v mlze pode mnou. Tady už zapracovala šťastná náhoda, když vítr nadzvedl mraky a otevřel se pohled na skalnaté terasy a jezero Adelaide Tarn pod nimi. Snadno jsem pak k němu sestoupil a na jeho břehu nalezl chatku velikostí podobnou té předchozí. Tentokrát jsem z ní však byl naprosto nadšen, neboť za půl hodiny se snesla tma a začalo drobně pršet. Upřímně přiznávám, že dnes jsem musel sáhnout hluboko do svého fondu fyzických i psychických sil a to zejména v závěru dne...

Pátek 11. 4. 2003 - túra 4,5 hodiny

Adelaide Tarn Hut stojí na úchvatném místě, obklopená vypečenými skalnatými vrcholy a travnatými svahy a tato lokalita působí dojmem uzavřeného světa naprosto odtrženého od okolní reality. Existuje tak trochu sama pro sebe. A každého návštěvníka tato atmosféra - genius loci bezpochyby trochu zasáhne. Alespoň o tom svědčí zápisy v prastaré návštěvní knize, jež slouží již od roku 1965, takže je velkou raritou - lidé se jí po celou tu dobu svěřují s neměnnými dojmy a postřehy. Mému dnešnímu rozpoložení by naprosto vyhovovalo, pokud bych mohl zůstat ležet celý den ve spacáku, nic nedělat a jen pročítat tu letitou kroniku. Jenže ráno vidím, jak se z údolí začínají valit chuchvalce mlhy a do té doby jasná obloha se začíná kabonit. Neváhám a doslova vybíhám na hřeben pod Mt. Douglas. Je to závod s mlhou, který jen těsně vyhrávám a daří se mi spatřit a vyfotit Dragon's Teeth. Pak se zvolna vracím do chaty a do spacáku. /Pokažené počasí je k tomu dobrá záminka/ Jenže mlha se rychle rozpouští a po většinu dopoledne panuje počasí, v němž by se dalo pokračovat v pochodu. Před polednem překonávám lenost a rozhoduji se přesunout do Anatoki Hut, ačkoliv to budu mít časově na hraně (již jsou nehezky krátké dny), ale co kdyby se zítra počasí zkazilo ještě více, jeden nikdy neví a zbytečně bych se tu válel, když neprší. Od chaty vystupuji do sedla Needle's Eye a traverzuji svahy pod horou Neddle - docela pomalé kvůli četným skalnatým výčnělkům, jež je třeba přelézat. Přímo přede mnou se výrazně vypíná vrchol Yuletide Peak, cestou na něj se ale kazí počasí a snáší se mlha. Není to moc příjemné, neboť jsem ztratil mužíky značící cestu a končím na strmém travnatém svahu drápající se po čtyřech v mírném dešti kamsi vzhůru. Jsem velice šťasten a padá mi kámen ze srdce, když dosahuji vrcholu (1526 m). Mlha se už po zbytek dne nezvedla. Pokračuji po hřebeni, bedlivě pátrající po mužících, ale teď už není kam z cesty uhnout, neboť vede přímo po skalnatém, úzkém a velice členitém hřebínku. Je zde dostatek nepříjemných složitých míst, ke všemu ještě mokré skály solidně kloužou. Trochu mě mrzí, že nejsou žádné výhledy, na druhou stranu ale mlha zakrývá i bezedné hlubiny pode mnou. Je to nekonečné, neustále se trmácím nahoru a dolů a stále se přede mnou z mlhy vynořují nové vrcholky. Po několika hodinách konečně narážím na značenou cestu a lesem strmě klesám do údolí k Anatoki River. Tu brodím a za dalších pět minut přicházím ke kýžené chatě. Jaké příjemné překvapení. Jsou zde již dva Britové (Shann a David), roztopená kamna, šálek horkého čaje a večer na stole přibývá lahev levného leč vynikajícího vína. Nádhera... PS: Ačkoliv byla dnešní etapa vlastně krátká, nepostrádala adrenalin a bylo třeba vynaložit nemalé úsilí.

Sobota 12. 4. 2003 - túra 8 hodin

Dnes se vrhám tak trochu do neznáma - nejprve 10,5 kilometru po značené cestě k Lake Stanley, odkud bych rád pokračoval mimo jakoukoliv cestu podél řeky Stanley River a z jejího údolí vystoupil na hřeben a tam přenocoval ve stanu. První polovinu dne k jezeru zvládám hravě za 3,5 hodiny - stezku bych charakterizoval slovy "rough in places", nějaké to bahno a kořeny + stoupání na zalesněné sedlo (1120 m) a pár nepřemostěných potoků. Ale psychicky se stále připravuji na následný nevyhnutelný typicky novozélandský "bush bash". Půl hodiny od jezera potkávám dva lovce jelenů. Po svačině u jezera, které vzniklo následkem zemětřesení, jdu na to. A není to procházka růžovým sadem - ještě o stupeň horší než v údolí Anatoki River (tam to bylo relativně v pohodě). Tudy člověk projde opravdu jen výjimečně. Snažím se sledovat jelení stezky (jeden by neřekl, jak zřetelné někdy jsou), přesto neustále prolézám husté roští a bojuji s větvemi, kmeny a různými novozélandskými plodinami. Jedná se o velice vysilující záležitost. Sleduji řeku, což však v praxi neznamená chůzi po břehu, neboť ten je většinou příliš strmý nebo bažinatý. /Spíš se snažím držet pokud možno na dohled či alespoň v doslechu od vody/. Mám zatím největší problémy s orientací a poprvé cítím, jak by se mi hodil kompas. V tomto terénu je i s topo mapou skutečně těžké odhadovat, kde přesně se člověk nachází. Po dvou hodinách nalézám místo soutoku dvou hlavních zdrojnic řeky. Pokračuji podél levé z nich a začínám více stoupat. Nejhorší úsek je právě zde. Říčka se větví na spoustu potoků, které protékají hlubokými koryty, svah je čím dál tím strmější a prales neprostupnější. V této fázi končí orientace pomocí mapy a pokračuji spíše podle instinktu a hlavně stále nahoru. Když se konečně probojovávám k horní hranici lesa, opakuje se situace z předvčerejška - padá hustá mlha a přidává se drobný déšť. Ale tentokrát je to snazší a k mému překvapení se na hřebeni objevuji přesně v místech, kde jsem plánoval nocleh. Stavím stan a ještě vyrážím hledat vodu, kterou jsem zapomněl cestou vzhůru nabrat. To trvá skoro čtvrt hodiny a je to jen malá louže, ale lepší než nic - stejně ji budu převařovat. Cestou zpět ke stanu jsem docela solidně zmoknul. Jsem zřízen, ale šťasten, že jsem dosáhl svého cíle. Od jezera na hřeben mi to zabralo 4,5 hodiny. Jako úvod do "bush bashingu" by to mohlo stačit. Rozhodně cenná zkušenost!

Neděle 13. 4. 2003 - túra 3 hodiny

Dopřávám si vydatného spánku a vyloženě čekám, co udělá počasí. Slunce se celkem záhy probojovává přes závoje mlhy, které přesto okupují značnou část hřebene i nadále. Relaxuji, suším, co včera zmoklo deštěm, rosou a nebo potem, snídám a rozhodně nikam nechvátám. Mohl bych sice v pohodě již dnes dojít zpět k autu, ale mám chuť si dát mezipřistání ve Fenella Hut, a tak mám spoustu času. Tohle jsou přesně okamžiky, kvůli kterým se vyplatí podstupovat veškerou námahu a pronikat do lůna přírody. Téměř posvátné ticho a klid jen sotva rušené mírným větrem, samota, báječný rozhled na všechny strany a civilizace na hony vzdálená. Jen velmi pomalu se balím a na cestu vykračuji krátce po poledni. Hned nato potkávám kiwácký pár středních let. Po předchozích náročných dnech mi dnešek připadá jako příjemná procházka. Dělám pár delších fotografických přestávek a i přesto má dnešní etapa trvá sotva tři hodiny. Fenella Hut je prázdná, ale za necelou hodinu přichází Němka Silke a nedlouho poté Dave z Takaky. Zbytek odpoledne a večera trávíme v družném hovoru.

Pondělí 14. 4. 2003 - túra 3 hodiny

Sice mrazivé, ale jinak je ráno jako vymalované. Je to jeden z těch dní, kdy by byl hřích se dlouho válet v posteli. Z Fenelly se každý rozcházíme svou cestou. Já si vyšlapuji širokým otevřeným údolím Cobb Valley, zatím co slunce pomalu zalévá a otepluje okolní krajinu. Už dlouho jsem se necítil takto báječně. Cítím totiž obrovské uspokojení z uskutečněného trampu. Ač náročný, byl nádherný. Řekl bych, že jsem opět o kousek posunul hranice svých schopností a poznání. Je tomu téměř týden, co jsem vyrazil - bylo by snadné to ještě prodloužit, ale už jsem v podstatě zpátky u auta.
Odpoledne jsem se vrátil zpět do civilizace na hlavní silnici, přičemž jsem kousek svezl dvě starší trampky a poté jsem zamířil do Takaky. Dostal jsem chuť na pořádný kus masa, a protože zároveň potřebuji sprchu, rozhodl jsem se dnes strávit noc v kempu v Totaranui. Jsem samozřejmě hrozný šetřílek (vzhledem k mé momentální tristní finanční situaci není divu), tudíž jsem raději dal přednost levnějšímu kempu bez sprch před dražší variantou kempu v Pohara. Tam jsem se pouze zastavil dát si na černo sprchu. Ale bohužel borec mě vyhmátnul a musel jsem mu stejně zaplatit, takže mě to nakonec vyšlo nastejno. Uznávám, že jsem se v tu chvíli dost zastyděl. Ale v Totaranui jsem si udělal výborný steak na ohni, který jsem zalil dvěma pivsony, došťouchl se několika sušenkami a byla pohoda. Spát jsem šel až kolem půlnoci, protože jsem chtěl spálit všechno dřevo, co jsem si k ohništi natahal.