Neděle 30. 3. 2003 - 195,9 km

Dnes si to občasnými přeháňkami mastím do Dunedinu, druhého největšího města na Jižním ostrově, který mě vítá naprosto odporným deštivým počasím. Navíc je neděle, takže nemám šanci vyřídit nic z toho, co potřebuji, proto se tu ani nějak dlouho nezdržuji a pokračuji dále na poloostrov Otago Peninsula. Hlavním cílem dnešního dne patrně bude nějak zabít čas, protože skrz hustou mlhu není vůbec nic vidět a v mrholení nemá cenu podnikat žádné pěší výlety. Jedu až na konec poloostrova k Tairoa Head, kde je několik kolonií různých zvířat, z nichž největší atrakcí jsou bezesporu Albatrosi královští. Nicméně za vše se musí tvrdě platit, takže já si tyto obří ptáky prohlížím jenom na obrázcích ve visitor centru. Pak se kus vracím zpět a přes kopce přejíždím na druhou stranu poloostrova k Sandfly Bay. Záliv s krásnou pláží je obklopený písečnými dunami a na jeho konci je další "Hide", kde opět pozoruji žlutooké tučňáky. Je tu docela dost lidí. Na noc popojíždím na konec Sandymount Rd. a ještě před setměním vystupuji na stejnojmenný vrcholek, čímž se krásně dostávám nad mraky a pozoruji barevný západ slunce.

Pondělí 31. 3. 2003 - 138 km

Ačkoliv jsem měl po probuzení docela slušný výhled po okolních kopcích, zálivech a plážích, než jsem se nasnídal, připravil na cestu a vyrazil, všechno zahalila hustá mlha, začalo mrholit, a když jsem dorazil do Dunedinu, začalo lít jako z konve. V bance jsem si vyměnil další z cestovních šeků, jejichž zásoba se již ztenčila na minimum, ve visitor centru jsem objevil pracující Slovenku (která mi posléze zachránila pas, jejž jsem netakticky vytrousil na chodníku), změnil jsem si datum zpátečního odletu na 20. 10., zašel si na hodinu na internet zadarmo! a pak jsem ve městě potkal Němku Karinu, známou z trampu v NP Mt. Aspiring. Prohodili jsme pár slov, já jí doporučil tučňáky v Sandfly Bay, ona mně pro změnu návštěvu Otago Muzea, kam jsem následně zamířil. Muzeum bylo velice příjemné se zajímavě udělanými expozicemi (kultura Maorů, historie a fauna Nového Zélandu, aj.), bohužel jsem tu však nenašel nic o novozélandských stromech. Deštivý den mě odradil od jakékoliv rozsáhlejší prohlídky Dunedinu. Ten je jinak celkem příjemným stotisícovým univerzitním městem, o němž mnozí tvrdí, že možná  nejvíce vystupuje z uniformity zélandských sídel. Jedinečný charakter má bezesporu rovněž díky studentům, jichž město má na 20 000 - sídlí tu nejstarší a největší univerzita na NZ. S přítomností mladých lidí ve městě se samozřejmě veze i množství kaváren, hospod, zábavy a umění. Kvůli neustávajícímu dešti jsem však osobně z Dunedinu moc neměl. 
Nakoupil jsem v PNS a vyrazil směrem na Wanaku. Za městem déšť ustal a večer dokonce vysvitlo slunko. Do tmy jsem dojel do městečka Lawrence, na jehož okraji jsem přespal na rest area.

Úterý 1. 4. 2003 - 198,3 km

Od časného jitra jsem pokračoval v jízdě, vidina hor mě přitahovala jako magnet, takže kilometry pěkně ubíhaly a já si vyloženě liboval za volantem. A to skoro až do Wanaky, kde jsem se chtěl jen na chvilku zastavit. Jenomže 12 kilometrů před Wanakou najednou rána jako prase a v mžiku přední sklo úplně namaděru - kamínek od protijedoucího auta. Ani moc nenadávám, proč taky, ale je mi jasné, že to je pěkně v řiti - spolu se sklem se totiž rozsypal i můj cestovní rozpočet, a to bez ohledu na to, kolik výměna bude stát. Na půl poslepu dojíždím do Wanaky, parkuji u visitor centra a hledám, kde to nechám spravit. Borec u pumpy mě posílá do nějaké opravny. Tam zjišťuji, že s tím nebude problém, ale mohou na tom pracovat až zítra, neboť sklo se musí nejprve odněkud objednat. A hlavně - zchudnu o 320 dolarů. (Nezbude než začít rabovat bankovní účty doma.)
Po zbytek dne se poflakuji po Wanace, na černo si dávám sprchu v místním kempu, kde i dobíjím mobil a mezitím si čtu v průvodci. Na nocleh jsem nenašel lepší místo, než je parkoviště před visitor centrem, tak zůstávám tam, neboť ani nemám chuť se s takřka neprůhledným předním sklem někam zbytečně přesouvat.

Středa 2. 4. 2003 - 70,7 km

A je to tady. Podzim se hlásí o slovo zatím nejchladnější nocí a prvním ranním mrazíkem. Z vyhřátého spacáku se vůbec nechce. A tak se válím. Stejně není kam spěchat. Na desátou odvážím auto do opravny a sám jdu někam strávit těch šest hodin, co bude trvat výměna skla. Je krásný slunečný den, ale docela chladno. Sedím a vyhřívám se na slunci na břehu obřího jezera Wanaka a píšu deník. Pak pročítám průvodce a čumím do map. Po třetí hodině odpoledne už nemám co dělat, tak jdu zpět a cestou se stavuji v knihovně nakouknout do novin. Ve čtyři vyzvedávám auto a neprodleně odjíždím z Wanaky na sever. Jedu podél jezer Hawea a Wanaka, obklopených horami, do vesničky Makaroa na prahu národního parku Mt. Aspiring. Visitor centrum je již zavřené, tak musím počkat do zítřka. Nocuji nedaleko na parkovišti stranou od silnice. Je tu krátký track s popisky u některých stromů a keřů. Docela mě mrzí, že jsem tak pěkný den musel strávit ve Wanace, místo někde na túře v horách. Počasí se prý má zhoršit.

Čtvrtek 3. 4. 2003 - 113,3 km, túra - 6 hodin, převýšení kolem 1650 metrů

Mt. Aspiring National Park - výstup na Mt. Armstrong, 2174 m

Mám 25. narozeniny. Původně jsem chtěl tohoto dne zneužít jako záminky k nějakému pořádnému jídlu (nebo spíš žranici), ale nakonec jsem si nadělil nové přední sklo. :-( I Nový Zéland zřejmě usoudil, že dárků už jsem dostal dost a dnes mě obdařil zataženou oblohou. Předpověď počasí ve visitor centru navíc slibuje, že bude ještě hůř. I z časových důvodů se tak dobrovolně vzdávám 3-denního trampu v Young & Wilkin Valleys, který zde připadal v úvahu a na závěr pobytu v nejjižnější části NZ se pokusím alespoň vystoupit na Mt. Armstrong (2174 m), i když tomu při pohledu na oblohu ani sám nevěřím.
Přejíždím přes průsmyk Haast Pass (564 m) a kousek za ním nechávám auto na parkovišti u vodopádu Fantail Falls. Na túru vycházím v 10:00. Po přebrození mělkého potoka přes hodinu ostře stoupám k horní hranici lesa a pak dalších dvacet minut po pěkném hřebínku k miniaturní chatě Brewster Hut, která mě velice mile překvapila svou útulností. Je odsud vidět zpět do údolí k silnici, část protějšího hřebene a hlavně hluboké údolí pod Mt. Brewster (2423 m) se strmými skalnatými stěnami, po nichž v kaskádách a vodopádech burácí voda vytékající z ledovce, jehož čelo sem tam vykukuje z mraků. Vše ostatní úspěšně zakrývají pohybující se cáry mlhy. Po pauze v chatě pokračuji ve výstupu po strmém hřebeni, nejprve po travnatých, ale posléze po skalnatých svazích. Směrem k vrcholu přibývá mlhy a jemně mrholí. Trvá to něco přes hodinu. Nahoře je zima a hustá mlha, není absolutně nic vidět. To dost kazí pocity z toho, že jsem právě zdolal svou třetí nejvyšší horu na NZ, neboť tomu (až na podstoupenou námahu) nic nenasvědčuje. Přestože vím, že výhled z vrcholu by za pěkného počasí byl skvělý, nejsem tolik zklamán, protože jsem s ním vlastně ani nepočítal. V pohodičce sestupuji zpět k chatě a po pauze do údolí k autu. Teprve cestou dolů, která se zdá nekonečná, si uvědomuji, jaké převýšení jsem absolvoval a jsem opravdu rád, že jsem nahoru vylezl a neseděl jenom v autě.
V pozdním odpoledni sjíždím do Haastu a k Tasmanovu moři. Silnice je lemována úchvatným deštným pralesem. Nocuji na pobřeží nedaleko místa zvaného Knight's Point.

Noc byla dost divoká a tak trochu připomněla myší anabázi v Arthur's Passu. V hlavní roli však tentokrát byla jiná zvířátka, která sice není problém zabít, ale nepomáhá to, pokud jsou v přesile - komáři. Po setmění jich v autě začalo záhadným způsobem přibývat, což pokračovalo celou noc. Spánek jsem měl přerušovaný na krátké etapy a téměř každou hodinu jsem byl nucen snižovat jejich stavy. Byl jsem slušně nasraný - byly jich doslova desítky. Komárům vůbec nevadilo, že ve druhé polovině noci začalo trochu pršet. Úlevu přineslo až rozednění.

Pátek 4. 4. 2003 - 111 km, pěší výlet - 1 hodina

Jak jsem již předeslal, v noci začalo pršet a mile pokračovalo po celý den. Většinu dopoledne jsem tak věnoval doháněním zčásti probdělé noci a četbě. Před polednem jsem vyrazil do Fox Village. Projížděl jsem vynikajícím deštným pralesem, který v tomto počasí vypadal navýsost šťavnatě. Ve Fox Village jsem zamířil do visitor centra seznámit se s tragickou předpovědí počasí na následující dny. Jsem z toho dost rozmrzelý a rozhoduji se nasadit vyčkávací taktiku. Odpoledne jsem se zajel podívat na ledovec Fox Glacier, což představovalo asi hodinovou túru v lehkém dešti. Z ledovce toho moc vidět nebylo, ale vegetace cestou byla úžasná - opravdový nefalšovaný prales - bohužel fotit se nedalo. Nocleh jsem odbyl na restarea 2 kilometry od vesnice a jen jsem se modlil za bezkomárovou noc. Večer, když už jsem se chystal spát, kdosi zaklepal na auto a nějaký borec z Anglie chtěl odvézt do vesnice, že na cestě k ledovci při otáčení ve tmě zapadli, tak jsem ho tam hodil. V noci chcalo jako svině, takže komáři se nekonali, nicméně mě pro změnu navštívila nějaká velká myš - naštěstí jsem ji vyplašil a zdrhla. Začínám si v autě připadat jako v ZOO.

Sobota 5. 4. 2003 - 47,3 km

Chčije a chčije... Opouštím ledovec Fox a přesunuji se o kousek dál do Franz Josef Village k dalšímu ledovci. Většina cesty vede národním parkem Westland a tedy i fascinujícím neprostupným pralesem. Další důležitý atribut národního parku - zaledněné třítisícovky nad hlavou - mně bohužel zůstává skryt. Ve vesnici zevluji po visitor centru a opravdu nevím, co s načatým večerem. Tolik možností k túrám, ale v tomhle počasí můžu tak akorát dřepět v autě. Skoro to vypadá, že nejlepší by bylo odjebať sa odtialto, ale myslím, že dešti bych stejně neujel. A přece nemůžu tuhle oblast, na níž jsem se velice těšil, jen tak profrčet, aniž bych cokoliv viděl. A tak, i když vím, že některé vícedenní trampy jsou již odepsané (např. Copland Valley), prozatím trvám na vyčkávací taktice. Odpoledne a noc trávím v autě u jezera Mapourika. Intenzita deště je místy neuvěřitelná. Takovou zálivku jsem snad ještě nezažil. Však se také nacházím v nejdeštivější oblasti na NZ, kde srážkové úhrny za rok patří mezi nejvyšší na světě. V pobřežní nížině dosahují 5000 mm za rok a v horách nad 1200 metrů dokonce převyšují 10000 mm. Jenom tak válet se a číst si má taky něco do sebe. Se soumrakem déšť nicméně polevuje, což předznamenává další komárovou noc. Tentokrát jsem změnil taktiku boje, což znamenalo kvalitnější spánek, přesto však bylo nutné několikrát za noc intervenovat a pár desítek sviní pozabíjet. Velice by mě zajímalo, kudy se dovnitř dostávají.

Neděle 6. 4. 2003 - 154,7 km

Dnes intenzivní déšť přešel v intenzivní "drizzle" - nazval bych to: mrholí jako z konve. Vrátil jsem se do Franz Josef Village podívat se na ledovec, z nějž toho nebylo vidět o mnoho více než v případě jeho kolegy Foxe. Seděl jsem na parkovišti v autě a "vychutnával si" ty rozpačité okamžiky. Je naprosto evidentní, že jsem se moc namlsal dosavadním vpravdě ideálním počasím a na podobnou situaci jsem vůbec nebyl připraven. Teď mám dilema, zda čekat na lepší podmínky (na Západní pobřeží jsem se dost těšil), či neztrácet čas čekáním a raději spěchat na další místa. S tím je spojen ještě jeden "paradox" - po sedmi týdnech na cestě mi zbývající slušné tři týdny připadají jako strašně krátká doba. Musím si to trošku srovnat v hlavě. Po nějaké chvíli mi cosi přece jen napovídá, že odjebať sa odtialto. Konečně se rozhoduji West Coast odepsat a začít zrychlený přesun na úplný sever Jižního ostrova do národního parku Kahurangi a dát tam pořádnou túru jako takové vyvrcholení trampování po Novém Zélandu.
Opouštím Franz Josef a cestou zajíždím k mořskému pobřeží u Okarito Lagoon. Tam vystupuji na nevysoký vyhlídkový kopec - doufaje, že spatřím alespoň částečně Alpy, neboť počasí se odpoledne přece jen trochu lepší. A skutečně - něco tam je - z cárů mlhy se vynořují zaledněné hřebeny. Sice ne ve své nejlepší formě s horami Mt. Cook a Mt. Tasman v čele, ale alespoň něco. V podvečer o kus dále se pod tlakem objevivších se hor ale znovu objevují střípky nerozhodnosti a pochyb. Mohutný Mt. Adams (2223 m), na který jsem měl také zálusk, vypadá neobyčejně lákavě. Bohužel však na dvoudenní výlet není čas a za jeden den bych to asi nedal. Navíc mi na zítřek nikdo nezaručí ideální počasí, které bych k tomu bezpodmínečně potřeboval. Hovno! Jede se dál. Před městečkem Ross to ale pro dnešek vzdávám - už je tma a je tu pěkná rest area. V noci naposledy bojuji s komáry, ale už mě tolik nevytáčejí (zkrátka akceptuji, že je nutné několikrát za noc aplikovat na ksicht repelent.
PS: Ačkoliv mě samozřejmě docela mrzí, že jsem na West Coast dopadl jako sedlák u Chlumce, je na místě podotknout, že tato oblast patří k nejúchvatnějším na NZ, protože je to oblast zdaleka nejdivočejší - neprostupný prales, málo civilizace, hory, moře, paráda...

Pondělí 7. 4. 2003 - 466,3 km

Vyrážím nedlouho po rozednění. Čeká mě pěkná štreka, rád bych ještě dnes stihl otevírací dobu visitor centra v Motuece. Zastavuji se v Greymouth - vyměnit cestovní šek a natankovat. Jsem tu dokonce zbytečně brzy - banky stejně otevírají až v devět hodin. Pak uháním dál údolím Grey River. Počasí na cestování je přímo ideální - teplo, zataženo vysokou oblačností a výborná viditelnost. Všude na obzoru se krásně modrají hory, po levé ruce defiluje hřeben Paparoa Range. Cestou do Reeftonu dělám zajížďku do Waiuta Ghost Town. V 1. polovině 20. století tu byl v provozu velice výkonný důl na zlato, kolem nějž vyrostlo malé městečko, jež se však poté, co důl v roce 1951 zkolaboval, velice rychle vylidnilo. Název mě poněkud zmátl - čekal jsem něco na způsob divokého západu, ale objevil jsem lokalitu spíše připomínající české západní pohraničí. Po této kulturní vložce už jsem ale skutečně upaloval téměř bez zastávky až do Motueky. Ve visitor centru jsem si chtěl naplánovat nějaký pořádný tramp v nedalekém národním parku Kahurangi. Ten je však tak rozlehlý, že jsem za žádnou cenu nebyl schopen se rozhodnout, do které jeho části směřovat. A ani rangerka mi s výběrem moc nepomohla (naopak). To mě znovu uvedlo do stavu nemístné rozmrzelosti. Večer jsem si v Motuece nakoupil zásoby jídla a juknul se na internet. Po tmě jsem pak vyrazil hledat místo na nocleh, které jsem našel kus za městem v kempu na břehu moře (Ruby Bay).