Neděle 23. 3. 2003 - 234,2 km

Probouzím se s pěkným výhledem na krajinu mezi Queenstownem a Arrowtownem. Po dlouhé řadě slunečných dní je dnes zataženo vysokou oblačností. S malým zdržením v Queenstownu na internetu pokračuji v další cestě. Kousek od města se jedu podívat na hřeben Remarkables. Po docela drsné šotolinové cestě se nekonečnými serpentinami dostávám do výšky přes 2000 metrů ke stejnojmennému lyžařskému středisku a odtud pokračuji nějakých půl hodiny pěšky na nejbližší vyhlídkový bod. Rozhled jako z letadla trošku kazí nepřívětivé počasí. Vracím se dolů na hlavní silnici a podél jezera Wakatipu uháním směrem na Te Anau. Zpočátku je cesta lemovaná vysokými horami, posléze se krajina poněkud zplošťuje a hlavním motivem jsou nekonečné pastviny. Nicméně nějaká pohoří stále okupují obzor na všech stranách. V Te Anau jedu rovnou do visitor centra a tam si ujasňuji plány na pár dalších dní. Po večeři se přesunuji za Te Anau na odpočívadlo kousek od stejnojmenného jezera - největšího na Jižním ostrově. Za ním již začíná národní park Fiordland - bezpochyby nejpanenštější a nejhůře přístupná část Nového Zélandu.

Pondělí 24. 3. 2003 - 166,5 km, pěší výlet - 1,5 hodiny

Po ránu to mastím podél jezera Te Anau a dále údolím řeky Eglington River. Obdivuji hory na protějším břehu jezera, ale poté, co vjíždím do národního parku, začíná scenérie gradovat i na mé straně (pohoří Earl Mountains). Vše se náhle mění překonáním nevýrazného průsmyku - The Divide. Z ničeho nic se přede mnou z hlubokého údolí Hollyford Valley strmí několikasetmetrové skalnaté stěny hor pokryté bujnou vegetací. Začínám stoupat k tunelu Homer, okolní vrcholy se halí do mlžného závoje, údolí je čím dál pustší. Zhruba kilometrový Homer Tunnel je nejvyšším bodem, od něj už se jen klesá kaňonem Cleddau do údolí a dále k moři v Milford Sound. Je to jedno z nejodlehlejších míst Nového Zélandu a zároveň jediný fjord na jihozápadním pobřeží přístupný po silnici. To z něj dělá velký magnet a je takřka povinnou zastávkou všech druhů cestovatelů. Ve vesnici samotné ale v podstatě nic není, jen parkoviště a přilehlý obrovský terminál, kde turisté (nejenom hordy Japonců), přestupují z desítek autobusů na vyhlídkové lodě. Já na plavbu po moři nemám love, a tak se musím spokojit s krátkou vycházkou k slušnému vodopádu Bowen Falls, odkud fotím i panorama fjordu s Mitre Peak - údajně nejvyšším útesem na světě - 1692 m. Po zhlédnutí této scenérie jsem se tunelem Homer vrátil na druhou stranu hřebene. U tunelu jsem měl možnost blízkého seznámení se s oprsklým horským papouškem Kea, který slétl mezi auta a lidi obdivující výhled na Cleddau Canyon a se zájmem nás pozoroval. Odpoledne jsem vyrazil na túru do Gertrude Valley. Chtěl jsem vystoupit na stejnojmenný průsmyk, ale počasí mi v tom zabránilo - padla mlha a začalo nepříjemně mrholit. Možná, že toto je teprve ta pravá atmosféra typická pro tento kraj. Dal jsem řeč se dvěma Holanďankami, které jsem na zpáteční cestě z této nevydařené túry potkal. Večer jsem se přesunul do nedalekého Hollyford Valley, odkud zítra (pokud počasí dovolí) vyrazím na jinou, náročnější túru...

Úterý 25. 3. 2003 - 20,8 km, túra - 7 hodin, převýšení 1350 metrů

Fiordland National Park - výstup na Conical Hill (1515 m) z Hollyford Valley (175 m)

Ačkoliv nemám sebemenší zájem vyhledávat masově populární trampy typu Routeburn či Milford, zajímá mě samozřejmě, co za touto jejich popularitou vězí. Proto jsem vymyslel báječnou túru. Ze dna údolí Hollyford Valley stoupá drsná, strmá a téměř nepoužívaná stezka Deadman's Track (neboli Stezka mrtvého muže) a o téměř 1000 metrů výše se napojuje na trasu jednoho z nejpopulárnějších zélandských trampů - Routeburn Track (který normálně zabere 2-3 dny), a to přímo v jeho nejlepší části v oblasti průsmyku Harris Saddle.
Vycházím po osmé ráno a je jasné, že dnes nebude nic zadarmo. Sotva patrná stezka není očividně moc frekventovaná, ostře stoupá hustým deštným pralesem, je plná kořenů a kamení, které jsou ještě dokonale pokryté mechem a náležitě kloužou. Z nalezené větve si dělám hůl, neboť je mi jasné, že cestou dolů se bez ní jen ztěží obejdu. V příkrém svahu doslova potím krev - nejlepší je, že pot mi stéká v proudech na brýle a přes zasviněná skla hovno vidím. Takhle se trápím přes hodinu a půl, než se track na chvilku narovnává před závěrečným zápřahem. To už se dostávám k horní hranici pralesa a konečně můžu nasávat úchvatné panorama silně zaledněných hor Darran Mountains, jež se jako neprostupná hradba tyčí nad údolím Hollyford. Je to sice nádhera, avšak já stále ještě musím čelit pekelnému stoupání v pásmu nepříjemných zélandských křovisek. Naštěstí to netrvá dlouho a náhle se objevuje spása v podobě krásné stezky (co stezky - přímo dálnice!) vedoucí prakticky po vrstevnici - jak propastný rozdíl. Cesta z údolí mi sem zabrala bezmála 3 hodiny. Zbývá snadný úsek mírného stoupání na Harris Saddle (1277 m) a poslední ostřejší výšlap k dnešnímu cíli na vrcholu Conical Hill (1515 m). Ten je báječným výhledovým bodem. Fascinuje mě, jak blízko od Tasmanova moře, jež se modrá v dálce na obzoru, se může skvět nejvyšší kráska Fiordlandu - Mt. Tutoko (2746 m) a takové ledovce. Užívám si to tu více než hodinu a poté se stejnou cestou vracím zpět. Musím přiznat, že Routeburn se mi nezdá nějak tragicky přeplněný lidmi (na evropské poměry normálně), ale ve srovnání s ostatními trampy, které jsem na NZ absolvoval, se rozhodně jedná o řádově vyšší počty turistů. Víc mi stejně vadí spíš druh lidí, kteří na tento typ túr vyrážejí - z některých japonských "trampů" jsem se vyloženě osypával. Brrr! Sestup zpět dolů k autu netrval ani tak dlouho, jako výstup a nebyl tak strašný, jak jsem se obával. Zvládl jsem to! Co k tomu dodat? Výjimečná scenérie, ale že bych kvůli tomu musel chodit celý několikadenní Routeburn Track?
Odpoledne jsem se vrátil na parkoviště v Gertrude Valley a zítra zkusím znovu vystoupit na stejnojmenný průsmyk. Po víc než měsíci na cestě jsem měl první příležitost si pohovořit česky - paradoxně s jedním slovenským párem cestovatelů.

Středa 26. 3. 2003 - 200,9 km, túra - 4 hodiny

Fiordland National Park - Gertrude Saddle, 1410 m

Včerejší výborné počasí dnešek bohužel nenapodobil, ale to by nemělo vadit. Od Fiordlandu nemůžu chtít zázraky. Gertrude Valley je sice krátké, ale zato velice hluboké údolí. Po obou stranách i přede mnou se tyčí strmé kilometrové stěny, které kdesi nahoře ukrývají malé ledovce, z nichž dolů stékají tenké stužky vodopádů. Na konci údolí začíná stoupání na Gertrude Saddle (1410 m). Není dlouhé ani moc příkré, ale na několika místech stezka vede po hladké skále, proto tu jsou instalovaná lana ocelová. Je sucho, takže nejsou téměř třeba. Těsně pod sedlem je malé jezírko s temnou vodou a rovněž několik sněhových polí. Výstupem na vrchol se otevře úchvatný pohled směrem k Milford Sound. Na druhou stranu ze sedla padá téměř kolmá stěna a údolí pode mnou je prakticky na úrovni moře, takže to je docela solidní hloubka. Báječné místo na krátké spočinutí. A vůbec velice příjemný výlet...
Po túře se odpoledne vracím do Te Anau a znovu zde navštěvuji visitor centrum. Na zítřek jsem měl v plánu vystoupit na nedaleko odtud vyčnívající Mt. Titiroa, ale to je poněkud větší sousto, než jsem předpokládal (dvoudenní výlet) a předpověď počasí nic moc. Proto jsem vymyslel plán B - výstup na Mt. Burns (1645 m). Za tímto účelem pokračuji v cestě kolem jezera Manapouri dále na jih a zanedlouho odbočuji na vcelku drsnou neasfaltovou Borland Road směřující do nitra národního parku a po níž pronikám až na Borland Saddle (998 m) -  skutečně odlehlé místo, kde by jistě (pokud by se na Zélandu vyskytovaly) dávaly lišky dobrou noc...

Čtvrtek 27. 3. 2003 - 91 km, túra - 3,5 hodiny

Fiordland National Park - pokus o výstup na Mt. Burns, 1645 m

... Z tohoto průsmyku je kouzelný rozhled na další horské hřebeny, které mě oddělují od panenských fjordů a Tasmanova moře. Mám pocit, jako bych nahlížel za hranici něčeho zapovězeného a nedostupného - pocit tolik známý z cestování po Aljašce a Kanadě... "Silnice" sice ještě pokračuje dále k jezeru Manapouri, avšak je sjízná již jen pro vozy s náhonem na všechna kola. Mapa hovoří dokonce o tom, že by se po této cestě teoreticky mělo dát dojet až do zátoky Deep Cove na pobřeží fjordu Doubtfull Sound, ale to opravdu pravděpodobně jen s terénním autem.
Ráno je bohužel skoro zataženo a chuchvalce mraků občas zakryjí vrcholek té či oné hory v okolí. Nicméně vyrážím na túru, kterou jsem si naplánoval podle topomapy již ve visitor centru. Vrhl jsem se do krajiny mimo značené stezky, neboť na vrchol vybrané hory ani žádná nevede. Hned od silnice se ztěžka probíjím podél jednoho potoka napříč bujným porostem. Obrovské, až po pás vysoké trsy trávy a všelijaké keře jsou velmi zdatnými soupeři. Nepříjemné je, že člověk často ani nevidí, kam šlape a přitom se snadno může stát, že znenadání zahučí do klidně půlmetrové díry mezi kořeny. Cesta se musí volit i s ohledem na to, že některé rostliny docela škrábou. Chvíli dokonce přemýšlím, že to vzdám. Nakonec se rozhoduji pro přímý postup rovnou na vrchol. Je to sice hodně strmé, ale tentokrát mi trsy trávy dobře slouží jako "přidržovadlo". Těžko říci, jak daleko od vrcholu jsem byl zastaven mlhou. Rozhodně to bylo nad 1500 metrů vysoko. Dál nemělo cenu pokračovat. Výhled byl o dost lepší než z průsmyku, nicméně doufal jsem v trochu lepší. Udělal jsem několik víceméně dokumentačních fotografií a v průběhu toho ke mně přilétl zvědavý papoušek Kea. I jeho jsem přinutil vlétnout mi do záběru. Počasí vypadalo, že se bude dále spíš horšit a mraky zůstávaly docela nízko. Chvíli jsem čekal, zda se přece jen na chvilku mlha nezvedne, ale nakonec jsem se stejnou cestou vrátil k autu. Celé odpoledne jsem pak dopisoval deník. Na obzoru se čas od času objevila malá přeháňka, ale ke mně první došla až pozdě odpoledne. To už se zatáhlo hodně a začal klasický "drizzle" - typicky zélandské husté mrholení. Pohnul jsem zadkem, vrátil se na "hlavní" silnici a pokračoval na jih až k moři, kam jsem dorazil těsně před setměním. Přespal jsem na břehu zálivu Te Waewae Bay.

Pátek 28. 3. 2003 - 241,4 km

Plochou zemědělskou krajinou pokračuji podél moře do největšího města v oblasti Southland - Invercargillu (50 tisíc obyvatel). Vyměňuji cestovní šek, dávám vyvolat filmy, dělám velký nákup v PNS a dosyta se vyřádím na internetu. Odpoledne se zajíždím podívat do nedalekého městečka Bluff, kde končí Hwy. 1, a které je tradičně považované za poslední výspu Nového Zélandu, i když to není ani nejjižnější bod Jižního ostrova. Silnice č. 1 vedoucí napříč oběma ostrovy z jihu na sever (případně ze severu na jih - jak kdo chce) končí na malém parkovišti s rozcestníkem se zajímavými údaji, např: Londýn - 18958 km, New York - 15008 km, Tokio - 9567 km, Jižní pól - 4810 km, Rovník - 5133 km, Cape Reinga - 1401 km. V Bluffu navštěvuji rovněž vyhlídku na kopci nad městečkem, ale mlha znemožňuje spatřit Stewart Island. Původně jsem si myslel, že bych tu mohl někde přespat, ale tak odvázaný z tohoto místa nejsem, takže se vracím do Invercargillu a odtud pokračuji do Catlins. Nocuji znovu na doslech od moře. Tentokrát je to v Curio Bay - nedaleko od Slope Point, skutečného nejjižnějšího bodu Jižního ostrova.

Sobota 29. 3. 2003 - 106 km

Pět minut po probuzení už stojím na břehu bouřlivého moře. Brzy ráno totiž vrcholí odliv a měla by být vidět místní zajímavost - jeden z nejrozsáhlejších "zkamenělých lesů" na světě s fosiliemi starými 160 mil. let. A skutečně - na odhaleném mořském dně stojí desítky pařezů a povalují se celé kmeny, které budí dokonalou iluzi dřeva, ale přitom jsou celé z kamene! Po snídani se vydávám na cestu. Po silnici se střídavě velmi špatným povrchem projíždím kopcovitou krajinou Catlins, která je plná pastvin, ale také částečně zarostlá neporušeným původním pralesem. Ten zde sahá až k samému pobřeží, ke skaliskům a k písečným dunám na osamělých plážích. Tím je tato oblast takřka unikátní - na celém východě a jihu Jižního ostrova najdete jen málo míst s takto nedotčeným pobřežím. V ukázkovém zálivu Tautuku Bay dělám dvě krátké procházky právě takovým pralesem k pláži a k malému jezírku. Je úchvatné, jak se směrem od moře doslova s každým krokem mění druhové složení pralesa. Při vstupu do jeho útrob z pláže si připadám jak Robinson. :) Pak pokračuji dále k další zastávce u Nugget Point, přičemž cestou beru stopaře z Anglie. Nugget Point je mys se starým majákem a strmými útesy, kde má člověk pocit, jako by skutečně stál na samém konci světa (a do jisté míry je to pocit oprávněný). Počasí to ještě umocňuje - k silnému větru se přidává nepříjemné mrholení. Sedím si v autě a v klidu pilně dopisuji deník. V podvečer se přesouvám k sousednímu Roaring Bay (Řvoucí záliv), kde z jakéhosi dřevěného posedu (hide) pozorujeme tučňáky žlutooké (Yellow-eyed Penguin), jak vycházejí z moře. Jedná se o jeden z nejvzácnějších druhů na světě, jsou velice plaší, a proto se dají pozorovat jen z relativně velké dálky (150 - 250 metrů - jakýkoliv dalekohled je tak celkem užitečný). Z vln vycházejí po celodenním lovu v moři zhruba dvě hodiny před soumrakem. Jejich pomalý a nemotorný rituál provázený bedlivou ostražitostí je opravdu roztomilý. Noc tito tučňáci tráví v hnízdech vybudovaných v porostu na břehu až několik set metrů od pobřeží... Já tak činím na přilehlém parkovišti.