Pětidenní, 84 kilometrů dlouhý tramp

Úterý 18. 3. 2003 - túra 5 hodin, 16,5 km

Vstávám brzy, abych se stihnul v klidu sbalit. Batoh je překvapivě obrovský a těžký - potáhnu s sebou stan a karimatku a možná až moc jídla, ale nezdá se mi, že bych táhl nějaké vyložené zbytečnosti. Vracím se do Glenorchy, odkud v 9:30 odjíždí mikrobus, jež nás (kolem 15 lidí) přepraví na začátek trampu. Začátek túry vypadá tak trochu jako nějaký závod a musím říci, že z tohoto hromadného startu nejsem nijak nadšen. Nicméně je jasné, že s tím nic nenadělám a je třeba se nad tuto maličkost povznést. Šlapeme širokým a otevřeným údolím Rees River, jež je lemováno dost vysokými horami s ledovci. Víc než polovina dnešního úseku je ještě mimo národní park, a tak nám společnost dělají ovce a krávy, přes jejichž rozlehlé pastviny procházíme. Stezka je místy hodně bahnitá a nehovořil bych o tom, pokud by se nejednalo o bahno v botách! Těm se nevyhnula ani voda, neboť bylo třeba přebrodit jeden potok. Poslední hodina a půl pak vedla lesem (převážně). Batoh se postupně začal krutě pronášet a ke konci jsem toho měl docela plné zuby, ačkoliv už nejsem žádná máčka. Ale na rekonvalescenci jsem měl k dobru ještě skoro celé odpoledne. Dnešní cíl - chata Shelter Rock Hut - ležela na okraji lesa obklopená skalnatými štíty a byla skoro jako nová. Nakonec se zde rozjela příjemná konverzace, jež trvala až do pozdních nočních hodin... (Němka Karina, Amík David, Izraelec Omer, další Američanka, pár Australanů, dialšie regiony a dialšie regiony). Mimo jiné jsem se na základě konzultací rozhodl zítra dojít až na Cascade Saddle, kde chci kempovat. 

Středa 19. 3. 2003 - túra 9,5 hodiny, 20 km

V chatě jsou samá ranní ptáčata, neboť všichni ráno brzo vstávají a vyráží na další cestu. Já vycházím něco po osmé a čirou náhodou jdu s Omerem. Bohužel však ani jeden z nás nečetl podrobně dnešní propozice a ani nedával pozor, a tak jsme nezaregistrovali cestu, která začala stoupat z údolí řeky do svahu a místo toho jsme sledovali něčí stopy podél jejího břehu, a to až do míst, kde sledovat řeku začalo být nápadně obtížné. Až pak jsme si všimli tyče značící track ve svahu vysoko nad námi. Do ostrého kopce a hustým křovinatým porostem jsme se na něj nakonec vyškrábali, ale byla to asi nejtěžší část dnešní cesty. Ztratili jsme dobrou půlhodinu. Za další hodinu jsme došli na Rees Saddle (1447 m). Výhled odtud nebyl špatný, ale samozřejmě člověk podvědomě cítil, že jej čeká ještě něco mnohem scéničtějšího. Již sestup do Dart Hut si však vyžádal několikeré vytáhnutí fotoaparátu, neboť se částečně odkryl výhled do Dart Valley obklopeného obrovskými ledovci. V Dart Hut jsem si dal dobrou hodinku relaxace a čerpání nových sil. Pak jsem vyrazil na druhou polovinu dnešní etapy podél již zmiňované Dart River. První polovina cesty byla v pohodě, ale pak začal náročnější terén napříč ledovcovými morénami ("moraine stuff") a hlavně stoupání suťoviskem na Cascade Saddle, které již bylo zdaleka viditelné. Potkával jsem docela dost lidí, někteří nahoře kempovali a všichni do jednoho se rozplývali z tamější scenérie. V tu chvíli jsem již musel vypadat docela tristně - spálená a zpocená troska vlekoucí obrovský bágl na zádech. Bylo docela vedro a batoh začal být opravdu nesnesitelný - kadence malých přestávek se zvyšovala. Pochopitelně jsem se nahoru dobelhal a okolní scenérii nemohl nekvitovat: více než kilometrový sráz do Matukituki Valley a nad ním se tyčící Mt. Aspiring (3033 m), Dart Glacier, atp. Postavil jsem si stan trochu stranou od ostatních (ještě tu jsou dva Angličani a jedna Američanka), dal se trochu do kupy a společně jsme sledovali západ slunce a následný východ měsíce. Dnes jsem si dal dost do těla, pravděpodobně ještě více, než přechodem Traverse Saddle...

Čtvrtek 20. 3. 2003 - túra 9 hodin, 16 km

Dnešní den je typickou ukázkou toho, jak náhoda přeje připraveným. Po pozorování východu slunce jsem se již téměř vypravil na vycházku na Pylon (1835 m), ale ještě jsem se zastavil u kolegů. Američanka a jeden z Angličanů již byli v trapu. Druhý z Angličanů (Pat) říkal, že se chce pokusit vylézt na jeden z okolních hřebenů (jelikož před dvěma dny nějaký týpek vylezl na 2388 metrů vysoký Mt. Ansted a druhému Angličanovi se nepodařilo najít cestu na hřeben k vrcholu vedoucí). Nezní to špatně, a tak se nabízím, že bych se připojil. Jdu tedy jen s foťákem přes rameno a větrovkou kolem boků, neboť od toho nečekám nic velkého a stále ještě počítám s Pylonem, ale to jsem se šeredně mýlil. Cestu na hřeben totiž nacházíme, i když to pomalu hraničí s mými schopnostmi, a pomalu začínáme po ostrém a místy velmi exponovaném hřebínku stoupat. Cesta nepostrádá adrenalinová místa a stále to nevypadá, že bychom mohli na nějakou horu vylézt, neboť Mt. Ansted se velmi špičatě tyčí v dálce. Nicméně přibližujeme se a neustále nabíráme výšku (Pylon už nám leží u nohou). V cestě nám pomáhají zřetelné stopy našeho předchůdce. Překračujeme dlouhé sněhové pole a pomalu začíná být jasné, že se o vrchol budeme muset alespoň pokusit. Stoupáme strmým suťoviskem, traverzujeme další, ale menší sněhová pole a doslova se vyškrabáváme na hřeben těsně pod vrcholem. Dále už nelze, ale cíl byl i tak splněn, ba zdaleka překonán. Výhledy na všechny strany překračují hranice běžné představivosti. Obrovské zaledněné hřebeny, báječné panorama Dart Glacieru - to se s Cascade Saddle nedá ani trochu srovnat!!! Jsme nadšení. Chvilku trvá, než se obracíme na zpáteční cestu, která už netrvá zdaleka tak dlouho. Nicméně celý výlet zabral 5 hodin.
Dávám si oběd, balím stan a vyrážím nazpět do Dart Hut. Shodou okolností akorát potkávám Omera, který sem šel z Dart Hut na jednodenní túru (již podruhé), a tak jdeme společně. Cesta do chaty trvá 3 hodiny. Je výborné, že většinu osazenstva už znám. Buď se mnou vycházeli ve stejný den a nebo jsem je v průběhu trampu někde potkal. Jsem tu trošku za hvězdu, neboť všichni už od Pata ví, že jsme dnes pokořili kurevskou dvoutisícovku, která je navíc z chaty vidět a vypadá odtud dost hrozivě. Nechci předbíhat, ale možná že to byl nejlepší den na NZ.

Pátek 21. 3. 2003 - túra 5 hodin, 15,5 km

Dnešní den je po předchozích dvou hardcoreových docela odpočinkový, čeká nás pouze pár hodin chůze dolů údolím Dart River do chaty Daley's Flat Hut. Proto ráno nikam nechvátám a vycházím jako jeden z posledních kolem desáté. Cesta vede většinou lesem až na jednu obrovskou výjimku, kterou je přes 4 kilometry dlouhý Cattle Flat, z nějž jsou solidní výhledy na okolní hory včetně "té naší" - Mt. Anstedu. Dávám si tu větší pauzu, čímž celý den trochu natahuji, ale stejně do chaty přicházím docela brzo. Je to sranda potkávat stále stejné lidi po několik dní. Beru docela slušné lekce angličtiny. Večer opět probíhá velká konverzace a na řadu přichází i moje, resp. (Thomasova) slivovice, kterou všichni oceňují.

Sobota 22. 3. 2003 - túra 3 hodiny, 16 km

Vzhledem k tomu, že jsou všichni až nechutně aktivní, vycházím opět jako jeden z posledních, nicméně svižnou chůzí bez přestávek se dotahuji blíže k čelu startovního pole. :) Dnešek je vyloženě nudný, z 95 % v lese a po Dart River se prohánějí četné jet boaty. Naštěstí to po 3 hodinách mám za sebou, což však znamená čekání další dvě hodiny na transport v mračnách krvelačných sandflies. Akorát, když opouštíme hory, se to na obzoru začíná nějak kabonit. V Glenorchy se už nikdo z nás moc nezdržuje a domlouvá se sraz večer v Queenstownu - huvidíme.
Po příjezdu do Queenstownu se totiž především potřebuji dát trochu do kupy, což odbývám v místním olbřímím kempu - sprcha za dolar. Po návštěvě obchodu večeřím na parkovišti, trochu plánuji další postup a večer přece jen vyhledávám zbytek osazenstva právě absolvovaného trampu. Vyrážíme do baru (Karina, David, Omer a jedna Angličanka), kde akorát mají happy hour, což znamená pivo za dva dolary a pro mě jasný pokyn moc se s tím nemazlit. Dávám si tři kousky a ještě jednu sklednici dopíjím po Davidovi. Kolem jedenácté se loučíme a já v poněkud ne zrovna úplně střízlivém stavu se přesunuji kousek za město na nocleh.