Středa 12. 3. 2003 - 7 km, túra - 4,5 hodiny, převýšení 1100 metrů

Torlesse-Kowai Tussocklands Park - Castle Hill Peak, 1998 m

Chtěl jsem vyrazit brzy ráno na túru, ale nakonec se celé dopoledne válím v autě, protože okolní hřebeny hor jsou nepěkně schované v oblacích a ty se nějak nechystají rozpustit. Před polednem už to ale nemůžu vydržet, přesunuji se na Porters Pass a připravuji se na túru. Po chvilce váhání přece jen nakonec v půl jedné vycházím. Hodinu ostře stoupám na vrchol Foggy Peak (1733 m) - téměř letecký výhled kazí nízko poletující chuchvalce mraků. Přesto se rozhoduji pokračovat po hřebeni dále. Krátce klesám do sedla a odtud postupně stoupám po čím dál tím ostřejším hřebeni vstříc nejvyššímu vrcholu Torlesse Range - Castle Hill Peak (1998 m), což mi trvá další hodinu. Výhled je pěkný hlavně do údolí a na protější hřeben Craigieburn Range, ale z druhé strany na mě začíná dorážet "bílá tma". Raději se zde moc nezdržuji a po chvilce se vracím stejnou cestou zpět. Asi v polovině hřebene mě zakrývá mrak. Dávám si na chvilku pauzu (a svačinku), ale pak i přes nízkou viditelnost pokračuji dále na Foggy Peak (jak trefný název) a z něj dolů k autu. Mlha mi ani tak nedělala problémy držet se cesty, jako zabránila focení, které jsem neprozřetelně odložil až na zpáteční cestu. Po čtyřech a půl hodinách jsem byl zpět u auta.  Vrátil jsem se k Lake Lyndon a večer jsem dopisoval deník z túry v Arthur's Pass.

Čtvrtek 13. 3. 2003 - 107 km

Záhy po probuzení, ještě za šera, sedám za volant a uháním do Christchurch. V devět už jsem v centru a směřuji rovnou na internet (prodloužili mi visitor permit o půl roku - paráda!). Pak obvolávám pár hostelů a v jednom se ubytovávám - Folley Towers Backpackers. Jsem na čtveráku se dvěma Angličanama a jedním Irem. Koupelna ze mě opět dělá člověka. Po velkém prádle znovu vyrážím do města (knihovna, internet) a kupuji si flákotu masa, kterou si večer upravuji na roštu. Před spaním si dávám do třetice hodinu na internetu. Zkrátka takový pěkný servisní den.

Pátek 14. 3. 2003 - 337,1 km

Dopoledne dávám bez váhání hostelu vale, ale ještě před odjezdem z Christchurch se stavuji u holiče a na nákup v Pack'n'save. Kolem poledne vyrážím vstříc dalšímu dobrodružství. Cesta napříč placatými Canterbury Plains ubíhá rychle. Dělám krátkou zastávku v městečku Geraldine kvůli výměně cestovního šeku. Tady už se krajina poněkud mění - přes nevýrazný Burke Pass jsem se přehoupnul do Mackenzie Country a přijíždím k jezeru Lake Tekapo s neuvěřitelně azurovou barvou vody. Chvíli tu trávím u místní "pohlednicové atrakce" - asi 70 let starého kostelíka na břehu jezera s pomníkem ovčáckému psu. Náhorní plošinou Mackenzie Basin pokračuji k dalšímu podobně kýčovitému, ale většímu jezeru Lake Pukaki. Cestou na mě vystrkuje růžky Mt. Cook, aby se od jezera ukázal v celé své zaledněné monumentální kráse. Je ještě stále daleko, ale do večera jsem se mu docela solidně přiblížil...

Mt. Cook National Park - Mueller Hut a Mt. Olivier, 1917 m

Sobota 15. 3. 2003 - 22,7 km, túra 3 hodiny (5 km), převýšení 1150 metrů

Nejvyšší hora Jižních Alp a celého Nového Zélandu - Mt. Cook (3754 m) je jasnou dominantou stejnojmenného národního parku. Při pohledu ze západního pobřeží mu sice úspěšně asistuje druhý nejvyšší macek - Mt. Tasman (3497 m), ale směrem od jezera Pukaki nemá Mt. Cook konkurenci. Mimo tyto dvě velehory se na území parku nachází dalších 20 vrcholů vyšších než 3050 m. Na zbytek Jižních Alp jich pak zbývá už jen 7. Je to skutečná střecha Nového Zélandu. Vzhledem k tomu, že 40% plochy parku zaujímají ledovce, je doménou spíše horolezců než trampů a možností k vícedenním túrám tu není mnoho.

Po ránu sice Mt. Cook ještě vykukuje zpoza mraků, ale záhy se totálně zatahuje. Dorážím zbylé kilometry do Mt. Cook Village a do otevření visitor centra stíhám ještě snídani. Plánuji dvoudenní túru s kempováním u Mueller Hut, která je zavřená. Tento tramp by se sice dal hravě zvládnout za jeden den, ale strávit noc ve stanu ve skoro 1800 metrech může být zajímavé. Po zaplacení poplatku se přesouvám ke 2 kilometry vzdálenému kempu, kde na parkovišti nechávám auto, balím se a v půl jedné poté, co se úplně rozpustila oblačnost, vyrážím na cestu.
K chatě jsou to zhruba 4 kilometry, stále ostře do kopce, převýšení kolem 1000 metrů. Potkávám docela dost lidí, většinou samé jednodenní turisty, ale za Sealy Tarns jejich počet klesá a na hřebeni je celkem prázdno. Výhled se dá těžko popsat - všude kolem obrovské zaledněné hory (Mt. Sefton, 3151 m, doslova na dosah ruky) a tomu všemu pochopitelně kraluje Mt. Cook - přímo pohádková nádhera. No a počasí - jak jinak - vysloveně ideální. Stavím stan na jednom ze spotů a ještě dobývám nevýrazný vrchol Mt. Olivier (1917 m). Kromě mě tu jsou na noc ještě dva stany - výborně jsem si pokecal s partičkou Kanaďanů (2+1 Kanaďanka). Spolu s nimi pozoruji západ slunce a rudě osvětlený Mt. Cook. Zvukovou kulisu celé scenérii dodávají neustále odpadávající kusy ledovce z protějšího hřebene, znějící jako vzdálená bouřka.

Neděle 16. 3. 2003 -206,1 km, túra - 10 km

Ráno si s kanadskými kolegy pro změnu vychutnáváme východ slunce, zatímco pod námi leží hustá peřina z bílých mraků. Na celou scenérii v čele s Mt. Cookem by se dalo koukat do nekonečna. Nicméně snídám, pomalu balím a zvolna vycházím na cestu zpět do údolí. Sestup je rychlý a mezitím se i rozpouští oblačnost. Dole se loučím s Kanaďany a ještě se rozhoduji zajít si na krátkou vycházku údolím k ledovci Hooker Glacier. Je to ale vyloženě šlápnutí vedle - z "turistů", které tu potkávám mi naskakuje husí kůže a po předchozí túře mi toto místo již nemůže nabídnout nic nového, i když Mt. Cook samozřejmě zůstává Mt. Cookem. Nevím, proč jsem sem vlastně lezl, celou cestu doslova probíhám.

Po definitivním návratu k autu opouštím národní park a vyrážím na jih směrem na Queenstown. Ještě dlouhou dobu Mt. Cook oxiduje ve zpětném zrcátku. Jsem nadšen z parádního počasí a absolvované túry. Scenérie cestou přes Twizel, Omarama a Lindis Pass mi hodně připomíná cestování po Americe - rozlehlé pláně a pastviny, pusté hřebeny hor, jak někde na severozápadě USA. Nejúchvatnějším úsekem je právě jízda přes průsmyk Lindis Pass (971 m). Bohužel se mi nedaří zachytit tuto krajinu okem fotoaparátu. Přes průsmyk jsem se dostal do Otaga - farmářského a kdysi dávno i zlatokopeckého kraje. Navíc je to oblast s nejdrsnějším podnebím na Zélandu - v létě tu panuje extrémní sucho a teploty pravidelně překračují třicítku, v zimě pak často mrzne a sníh může i v nižších polohách ležet několik týdnů. Ráz a pustota krajiny o nehostinnosti místního klimatu zřetelně vypovídají a na nezvykle velkém množství opadavých stromů je vidět, že se pomalu blíží podzim. Nocuji na odpočívadle na začátku Lake Dunstan.

Pondělí 17. 3. 2003 -165,2 km

Přes Cromwell pokračuji na Queenstown. Krajina stále působí nehostinným dojmem, o to více v ní překvapí ovocné sady v okolí Cromwellu a vinice v údolí řeky Kawarau. Stále se mi však nedaří tento kontrast zachytit na fotografii a to mě sere. Před Queenstownem pozoruji bungee-jumping. Lidé se vrhají ze čtyřicetimetrového mostu jako na běžícím pásu a vypadá to jednoduše. Dělám odbočku do Arrowtownu - "historického" městečka, místa zlaté horečky ve druhé polovině 19. století. Nijak oslnivě na mě však tato turistická atrakce nezapůsobila, pouze spojení zlatokopecké minulosti s blížícím se podzimem vyvolalo vzpomínky na cestu po Kanadě a Aljašce. "Konečně" přijíždím do profláknutého Queenstownu - centra adrenalinových sportů a aktivit - jehož těžký turistický mumraj mě docela šokuje, a to spíš v negativním slova smyslu. V centru města jen zjišťuji předpověď počasí, a protože vypadá slibně, dokupuji nějaké zásoby jídla v supermarketu a pádím dál podél jezera Wakatipu do Glenorchy - malé zastrčené vesničky, jež je však nástupním bodem pro celou řadu vyhlášených trampů v okolních horách. Ve visitor centru konzultuji s příjemnou rangerkou své záměry a vedle v Backpacker Expresu domlouvám dopravu na a z trampu za $ 35. Nocuji asi deset kilometrů za Glenorchy u silnice vedoucí k horám do Rees Valley, kde zítra začnu pětidenní túru.