Čtyřdenní, 54 kilometrů dlouhý tramp

Sobota 8. 3. 2003 - túra 8 hod., 21 km

V 8:30 již nedočkavý stepuji před visitor centrem. Jsem rozhodnutý vyrazit na 4 denní Waimakariri-Harman Pass Route, i když si nejsem jist, zda to bude to pravé ořechové. Chlápek mě přemlouvá k zakoupení TOPO mapy a jejich popisu trasy - budiž, přece jen se má jednat o poněkud náročnější tramp, mimo jiné s četným broděním řek a potoků.
Balení a snídaně se protahují - vyrážím (ostuda) až ve tři čtvrtě na jedenáct. Auto nechávám ve vesnici, a tak mě na úvod čeká 8 kilometrů po silnici a železnici ke Klondyke Shelter, kde tramp oficiálně začíná. Bohužel je minimální provoz a jezdí samí bůzeranti, takže se ani moc nenamáhám stopovat. Pak další 2 kilometry po prašné cestě k začátku "route" a prvnímu brodu. Úvodní lekci dnešního kurzu brodění zvládám lehce, v novozélandském stylu (tzn. bez přezouvání v trekových botách), jen mě překvapuje, že řeka, ač tak nevypadala, dosahuje nad kolena. (Naštěstí není moc studená.) Cesta širokým kamenitým údolím řeky Waimakariri není vůbec značená, jednoduše se jde přímo za nosem a když je třeba, tak se brodí - buď jednotlivá ramena řeky a nebo její přítoky. Pomalu se přibližují ledovci pokryté vrcholy. Na jednom místě však řeka, slitá v jednom korytě a tekoucí při samé hraně dna údolí, zablokovala cestu, a tak jsem přinucen vyhledat sotva znatelnou stezku v zalesněném a místy dost strmém svahu. Track tam skutečně je, ale dost zarostlý. Chce to trpělivost a pomalu se prodírat porostem, přelézat všemožné překážky a malé potůčky. Tento krátký úsek trvá skoro hodinu. Pak se pokračuje opět otevřeným údolím, než se narazí na značenou cestu, jež vede lesem posledních pár kilometrů k chatě Carrington Hut. Cestou k ní jsem musel zhruba 8krát namočit nohy, z toho 3krát voda dosahovala nad kolena... Po 8 hodinách jsem toho měl docela plné zuby.
Chata je obrovská, ale jsou zde jen další 3 lidé - jeden hluchoněmý Zélanďan a pak ještě belgický pár, s nimiž jsem setrval v družném hovoru až do desáté večer. Ortodoxní cestovatelé - mají 7 měsíců, v jejichž průběhu cestují důkladně po celém Novém Zélandu na kole. Vše potřebné si pochopitelně vezou s sebou v brašnách. Kromě cykloturistiky se však pravidelně věnují i trampingu a vydávají se běžně i na týdenní trampy do hor.

Neděle 9. 3. 2003 - túra 9,5 hod., 9 km

Belgičani mě nasadili brouka do hlavy Barker Hut, nejvýše položenou chatou v národním parku vzdálenou několik hodin chůze z Carrington Hut, která je obklopená těmi nejvypečenějšími vrcholy s ledovci a byla by ideální sidetrip. Nakonec se však rozhoduji pokračovat v naplánované cestě přes Harman Pass.
Ráno se mi vůbec nechce ani vstávat, ani si na nohy navlékat mokré ponožky a boty. Vyrážím až v 10:15, což je - vzhledem k náročnosti terénu - kámen úrazu dnešního dne. Už asi 1 kilometr za chatou mě čeká první brod přes řeku White River. Vede přes ní sice Clough Cableway - taková jednoduchá lanovka na ruční pohon, ale podle popisu trasy v průvodci je jednodušší řeku přebrodit, což také rutinně činím. Začínám stoupat do průsmyku podél říčky Taipoiti River, která si cestu razí úzkou a místy pěkně hlubokou soutěskou. Cesta, dá-li se toto slovo použít, je relativně vyšlapaná a občas označená kamenným mužíkem a ačkoliv není strmá, postup je kvůli povrchu a všelijakým obstrukcím (včetně jednoho brodu) velice pomalý. Míjím několik pěkných vodopádů a pod jedním si dávám osvěžující sprchu. Za nimi se výstup na malou chvíli zostřuje, ale to již jsem prakticky na vrcholu Harman Passu (1321 m), kde si dávám skoro hodinovou pauzu na oběd. Rozhoduji se zkusit vylézt o něco výše pro lepší výhled a dobře dělám. Nacházím poměrně dobře schůdnou trasu na hřeben vedoucí k vrcholu Mt. Campbell, který však pro nedostatek času nejsem schopný zdolat. Zastavuji se na malém vrcholku někde kolem 1700 m vysoko a nasávám vynikající (ač ne kruhový) rozhled, nesrovnatelně lepší než z průsmyku samotného (včetně nejvyšší hory v okolí, Mt. Murchinson - 2408 m). Vracím se zpět k batohu a dost pozdě (v 16:15) vyrážím na údajně velice náročný sestup k Julia Hut. A co se náročnosti týče, bohužel musím dát průvodci za pravdu. Nejprve velmi dlouze (přes hodinu) a strmě klesám po kamenitém a vysokými trsy trávy zarostlém svahu k říčce Mary Creek. Tu musím přebrodit a pak další hodinu pokračuji podél ní, což je patrně nejhutnější úsek dne - přelézání obrovských balvanů, prodírání se hustým porostem a překonávání nejrůznějších nástrah, navíc není moc jasné, po kterém břehu je lepší jít, neboť značky jsou na obou dvou. Stejně musím potok několikrát přebrodit - zkrátka cestu si každý musí najít sám. Navíc jsem ještě trochu nervózní kvůli pokročilé hodině, takže se snažím chvátat, což ale nejde. Na jednom kritickém místě mi dokonce nedopatřením padá batoh do řeky - paráda. Konečně dosahuji horní hranice lesa, kde má začínat značená cesta, ale po ní je to prakticky stejná anabáze jako dosud, jenom místo kamenů tu jsou kořeny.
K Julia Hut přicházím před osmou hodinou večer vyřízený. Po celý den jsem neviděl živou duši a i v chatě budu nocovat sám. Do setmění se sotva stačím najíst, takže ani nevyzkouším nedaleké hot springs, kterými je Julia Hut docela proslulá. Moc mi to ale nevadí, i tak je pro mě právě tou nejlepší chatou na světě...

Pondělí 10. 3. 2003 - túra 8,5 hod., 15 km

Od dnešního dne nečekám žádné obtíže, až možná na překonání řeky Taipo River, jež mi způsobuje mírné mrazení v zádech. Pro začátek se jdu podívat na Julia Hot Springs, které jsou vzdálené necelou čtvrthodinku chůze od chaty. Vypadají výborně - termální pramen vyvěrá zhruba metr od burácejícího toku řeky Taipo, patrně jsem přišel o nevšední zážitek, ale nenaděláš nic. Vyrážím. Oproti včerejšku příjemná cesta vede lesem, ozvláštňují ji jen dva pěkné mosty - swingbridge mě tolik z míry nevyvádí, ale walkwire (tři ocelové kabely natažené přes potok) je jiné kafe - připadám si na něm jako provazolezec. Po třech hodinách přicházím k Mid Taipo Hut a potkávám zde čtveřici postarších Kiwáků, s nimiž dávám řeč a pauzu na oběd. Za chatou přichází první lehký brod a po pár kilometrech další. Údolí řeky se otvírá a cesta vede napříč krásnými travnatými loukami s nečekaně pěknými výhledy. Stále se tedy povětšinou jedná o neznačenou stezku, ale oproti včerejšku je to procházka růžovým sadem.
Co se týče překonávání Taipo River. V průvodci je doporučeno, je-li stav vody v řece nízký, najít bezpečný brod, v opačném případě použít Cableway. Vzhledem k tomu, že dlouho nepršelo, předpokládám, že by řeka měla jít přebrodit, i když vypadá docela drsně. Vytipovávám si 3 místa a na tom, které se mi zdá nejlepší to zkouším. Dostávám se asi do třetiny řeky, přede mnou proud jako prase, voda skoro po pás, ještě krok a asi by mě to strhlo - tudy cesta nevede. Chci to zkusit ještě na jiném místě, ale už nenacházím odvahu do silného proudu vkročit. Hledáním místa na přebrodění jsem ztratil víc než hodinu, ale nezbývá mi nic jiného, než vyrazit k lanovce. Z jejího použití jsem měl trochu strach, neboť mělo být poměrně náročné pro jednoho člověka. Nakonec to byla docela sranda. Nastoupíte do klece, která se s vámi po odjištění rozjede doprostřed řeky. Pokud jste si dopředu nezjistili, jak lanovku používat, máte problém. Ale není to těžké. V kleci je železná páka, kterou nasadíte na lano a přitahováním uvedete klec do pohybu. Čím blíže ke břehu, tím více síly musíte vynaložit. Pokud je vás více, není co řešit, protože klec lze ze břehu přitáhnout rumpálem. V mém případě sice nebyl problém se dostat na druhou stranu, ale vystoupit bylo horší. Chyběla smyčka na uchycení klece, a tak se jednou rukou muselo brzdit a druhou vyložit těžký batoh. Neudržel jsem se, lanovka se se mnou rozjela zpět a batoh málem spadl ze dvou metrů do řiti. Místo toho mi zatarasil cestu a já nemohl s klecí ke břehu a musel jej nohou odstrčit, což byl vyloženě akrobatický výkon. Dost jsem se u toho zapotil. Pak už to nebyla ani hodinová procházka po rovině k fungl nové Seven Mile Hut, kde jsem byl opět sám. Celý den se mi nečekaně natáhl, ale byl překvapivě skvělý.

Úterý 11. 3. 2003 - túra 6,5 hod., 9 km

Poslední den trampu rozhodně nebude oddychový. Ani ne kilometr za chatou se nořím do pralesa a začínají dvouhodinové galeje - ostrý výstup o dobrých 1100 metrů výše na hřeben Kelly Range, z toho většina hustým bushem bez jediného výhledu. Nahoře se mi to ale líbí - hřeben je zvláštní, plochý a přece hodně členitý, žlutě zarostlý travinou a plný malých jezírek. I výhledy stojí za to - v dálce se dokonce tyčí Mt. Murchinson, ale to jsem si musel povylézt na jeden z nevýrazných vrcholků (1385 m). Cesta napříč hřebenem je sice značená tyčemi, ale není moc zřejmá a několikrát se mi ji povede ztratit. Hřebenovka končí v Kelly Saddle (1165 m) a kousek pod ním stojí malá Caroll Hut. Od ní to je již jen hodina a půl k silnici, ale zato nechutně strmé a dlouhé klesání. Kelly range byla taková hezká tečka za celým vynikajícím ač náročným trampem.
Stopuji zpět do Arthur's Pass Village. Provoz je dosti slabý, ale netrčím tu dlouho a ve čtvrt na pět jsem zpět u auta. Ve visitor centru checkuji předpověď počasí a rozhoduji se přesunout k Porters Pass a zítra vystoupit na hřeben Torlesse Range. Večer pak na restarea u Lake Lyndon činím ještě závažnější rozhodnutí, a sice: nepokračovat v cestě po západním pobřeží, ale zajet zpět do Christchurch, dát se tam do kupy v hostelu a pak pokračovat na jih do národního parku Mt. Aspiring se zastávkou v oblasti kolem nejvyšší zélandské hory Mt. Cook.