Sobota 1. 3. 2003 - 216 km

Dnes nikam nechvátám, neboť nemám žádný pevný cíl nebo plán. Pomalu se budu přesouvat na West Coast. Je to první z řady takových "válecích dní". Při odjezdu ze St. Arnaud beru stopaře - Němce Axela. Nevidíme se poprvé, ve středu jsme se potkali v Sabine Valley a na dnešek jsme byli tak trochu "domluvení". Podél řeky Buller jedeme do Westportu, cestou často zastavujeme, neboť řeka teče docela pěkným divokým údolím (Buller Gorge). U Westportu pak děláme zajížďku k pobřeží Tasmanova moře k mysu Cape Foulwind, kde je kolonie tuleňů. Westport je čtyřtisícové městečko, takže na Západním pobřeží patří k těm větším, ale je to docela prdel. Axel odchází do hostelu, ale stejně se ještě ve městě potkáváme a domlouváme se, že zítra budeme společně pokračovat v cestě. Dávám si tu internet, návštěvu supermarketu a v parku píšu deník. Večer se vracím ke Cape Foulwind, kde pozoruji báječný západ slunce do moře a nocuji na přilehlém parkovišti.

Neděle 2. 3. 2003 - 115,7 km, pěší výlet - 6 km

U Cape Foulwind trávím i větší část dopoledne, dopisuji deník a začínám psát pohledy domů. Před jedenáctou vyzvedávám u hostelu ve Westportu Axela a společně vyrážíme na jih podél pobřeží. A je to nádherná jízda - po pravé straně Tasmanovo moře, jehož vlny neúnavně dorážejí na skaliska a písečné pláže, vlevo pak neprostupný prales s palmami Nikau a stromovými kapradinami. Vjíždíme do národního parku Paparoa. Ten nezahrnuje pouze scénické pobřeží, ale zasahuje i do vnitrozemí, kde lze najít drsný horský hřeben Paparoa Range, hustý deštný prales, pískovcové formace a jeskyně. Jeho hlavní atrakcí jsou bizarní pískovcové skály - Pancake Rocks - na pobřeží u Punakaiki. Chce se to trefit do vrcholícího přílivu, kdy vlny vhání vodu do dutin pod útesy (tzv. blowholes) a ta z nich v gejzírech tryská vzhůru. Nám toto představení bohužel uniklo, alespoň jsme však zahlédli delfíny hrající si ve vlnách. Nepříznivá předpověď počasí, kterou jsme si přečetli v místním visitor centru, hatí plány na dvoudenní tramp do vnitrozemí po stezce Inland Pack Trail. Jsme tím oba docela zklamaní a rozhození. Axel se rozhoduje ubytovat se v Punakaiki v backpackeru, já chci spíš ještě pokračovat v cestě. Ale zdá se mi škoda nad vnitrozemím v národním parku jen tak mávnout rukou. Proto se vydávám alespoň na krátkou vycházku (6 kilometrů) hustým pralesem podél říčky Pororari, jež před svým ústím do moře protéká úzkým údolím (kaňonem) s pískovcovými útesy (limestone cliffs). K večeru pak autem pokračuji podél pobřeží a nocuji na odpočívadle nedaleko od Greymouth.

Pondělí 3. 3. 2003 - 40,1 km

Na dnešek mám naplánované zdržení se v Greymouth, největším městě na Západním pobřeží (West Coast), a to s pouhými 13 tisíci obyvateli. Chtěl bych tu vyřešit problémy s on-line žádostí o visitor's permit. Na první pokus se mi víza přes internet sice prodloužit nepodařilo, ale je pravděpodobné, že důvodem je jen nějaká chyba v databázi imigrační služby. Telefonuji proto na jejich bezplatnou linku, nicméně i po provedené kontrole se zdají být všechny údaje v pořádku. Operátorka alespoň posílá e-mail někomu, kdo má na starosti přímo on-line services, aby mě kontaktoval (telefonicky). Z toho, co mi řekla, jsem vydedukoval, že kýžený telefonát obdržím nejpozději zítra...
Odpoledne to pro jistotu ještě jednou zkouším na internetu vyřídit, avšak neúspěšně. Konečně dávám dohromady (hrůza) a odesílám všechny pohledy domů. Musím je psát v autě, neboť vhodnější místo jsem nenašel - knihovna je zde nic moc a to samé se dá říci o Greymouthu jako takovém. Nevím, co jsem od města jeho velikosti vlastně očekával. Odpoledne pak přichází slibovaný déšť a po zbytek dne jen hustě lije. Dávám si jídlo v McDonalds, abych si trochu spravil náladu a k večeru se přesouvám asi 20 kilometrů na jih za město přenocovat na odpočívadle.

Úterý 4. 3. 2003 - 138,2 km

Na odpočívadle zůstávám až do odpoledních hodin - v autě si čtu, trochu doháním skluz ve psaní deníku a v podstatě jen čekám na telefonát z imigračky, který samozřejmě nepřichází. Alespoň během té doby přestalo pršet a udělalo se hezky, na druhou stranu tím víc mě štve, že se nemůžu hnout z místa, abych byl v dosahu signálu. Odpoledne se vracím do Greymouth a znovu volám na imigrační: mluvím s jinou operátorkou, která v mých záznamech vidí můj požadavek a je tam i zaznamenáno, že mi nějaká jiná osoba má zavolat ohledně mého problému. Nic víc pro mě udělat nemůže a ujišťuje mě, že bych telefonát měl obdržet tento týden, jinak se jim mám znovu ozvat. Dost mě to štve, protože za této situace se nemůžu vypravit do národního parku Arthur's Pass, neboť do hor se mi nikdo nedovolá. Nakonec další cestu plánuji podle mapy pokrytí signálem! :( Navzdory původním záměrům se rozhoduji vyrazit do Christchurch, kde by snad neměl být problém nějak "rozumně" strávit několik dní - v Greymouth už nezůstanu ani o den déle a jet dál po (signálem takřka nepokrytém) západním pobřeží nemá cenu. Večer vyrážím do vnitrozemí, do vysokých hor, přejíždím průsmyk Arthur's Pass (924 m) a nocuji kousek pod ním na tábořišti v Klondyke Shelter.

Noc z úterý na středu - stála pěkně na hovno. Před druhou hodinou v noci jsem se probudil a slyším šramot. Předpokládám, že nějaké zvíře oblejzá kolem auta (nejspíš possum), ale nic nevidím a vyplašit se mi to nedaří. Nakonec zjišťuji, že to není venku ale uvnitř - v autě mám myš. Ta mrcha tu má milión míst, kam se schovat, připadám si jako v seriálu Tom & Jerry. Obracím celé auto vzhůru nohama, myš je naštěstí zvědavá a pořád se snaží dostat k jídlu. Po dvouapůlhodinovém boji se mi ji daří zabít tyčema od stanu. Uklízím auto a ani nestačím usnout a už na mě kouká další svině - já myslel, že se vzteky rozskočím. Vykopávám podruhé válečnou sekeru, ale po myši se slehla zem. Nakonec znovu usínám až kolem půl šesté. Celé to vypadá jako zlý sen.

Středa 5. 3. 2003 - 184,7 km

Nevyspalý před osmou pokračuji v cestě, abych se co nejdříve dostal z hor na Canterbury Plains a tím i do signálem pokryté oblasti. Za jízdy ale musím dělat časté fotografické zastávky, neboť krajina, jíž projíždím, je až příliš fotogenicky osvětlená ranním sluncem. Zahlédl jsem nějaké zaledněné dvoutisícovky a pak dlouho jel údolím pod hřebenem s několika vyhlášenými lyžařskými středisky - Craigieburn Range. Jedna ze zastávek u zajímavých vápencových skal se protahuje o krátkou vycházku. Jízda napříč Alpami vrcholí překonáním průsmyku Porters Pass (945 m) a následným dlouhým sjezdem do rozlehlé nížiny. Pak už zůstává jen hradba hor na obzoru. Díky malému zdržení mobil ožívá až před desátou, ale jak se dalo čekat, stejně mi v průběhu dnešního dne nikdo z imigračního nezavolal.
Absolutní rovinou to smažím dál na východ a přes venkovská městečka jako Sheffield, Darfield a Kirwee přijíždím před polednem ke Christchurchi. U letiště si dávám pauzu na oběd a do města vjíždím až před druhou odpoledne. Christchurch je největším městem na Jižním ostrově, má zhruba 330 tisíc obyvatel a je roztahaný v přímořské rovině. Bloumám centrem ulicemi s čilým městských ruchem (zélandský standard - nic moc zajímavého), dávám si levné ale nechutné fish & chips, vyměňuji cestovní šek a navštěvuji knihovnu. V šest večer město opouštím a přes přístav Lyttelton vyjíždím na hřeben Port Hills, tyčící se do výšky 500 metrů nad městem a nad okolní krajinou. Je odtud krásný výhled od moře až k Alpám a celý Christchurch jako na dlani a zde dnes strávím noc.

Čtvrtek 6. 3. 2003 - 38,4 km

Dopoledne sjíždím zpět do Christchurch. Dnes jsem se pořádně rozšoupnul - rozprášil jsem celých 90 doláčů. Zahájila to lavina potravin v Pack'n'save, následovaná filmy a adaptérem, královským menu (Hunger buster) v McDonalds a završil jsem to vyvoláním prvních tří nafocených filmů. Většinu dne jsem nicméně strávil v knihovně nad excelentními mapami a fotografiemi Nového Zélandu. Večer jsem se vrátil na Port Hills, ale na trochu jiné (lepši) místo. Jinak mi ale Christchurch začíná připadat jako docela příjemné město. ... Vzhledem k tomu, že mi nikdo ohledně visitor permitu nevolal (s čímž jsem vcelku počítal), budu muset zítra ráno zavolat na imigrační, a pokud se nedozvím nic nového, půjdu rovnou do jejich kanceláře a zkusím si to vyřídit standardní cestou...

Pátek 7. 3. 2003 -214,1 km

Hned ráno sjíždím do Christchurch a v devět volám na imigrační. Příjemné překvapení - konečně jim po několika dnech došlo, že jim v databázi chyběl datum konce platnosti mého pasu. Hned jsme to napravili a můžu jít na internet a podat si žádost o visitor permit, což také neprodleně činím. Využívám speciální nabídky v jedné kavárně na náměstí a za $ 5 jsem na netu hodně přes dvě hodiny. Pak se přesouvám ještě na chvilku do knihovny. Před odjezdem z města si dávám ve stánku na náměstí čínu a v supermarketu "malou" zmrzlinu. Pak už vyrážím na cestu zpátky do NP Arthur's Pass, kam však bohužel přijíždím přesně v 5 hodin a visitor centrum akorát zavírá. Je jasné, že zítra musím vyrazit do hor, jenom ještě nevím, jaký tramp si vybrat. Nocovat budu znovu v Klondyke Shelter a doufám, že si nedám myší repete. Arthur's Pass Village a příjezdová silnice praskají ve švech, vypadá to, že se sem na víkend přestěhovala půlka Chrischurch - hlavně aby zítra všichni nešli na stejnou túru jako já! (No většinou to byla omladina, která sem stejně vyrazila spíš zapařit :-).