Pětidenní, 90 kilometrů dlouhý tramp

Pondělí 24. 2. 2003 - túra 7 hod., 19 km

Vůbec se mi nechce brzo ráno vstávat a balit se, ale nakonec to zvládám, dojíždím autem na parkoviště v Kerr Bay a v 8:15 vycházím na túru obtěžkán batohem s věcmi na pět dní. První úsek je zahřívací - kolem jezera Rotoiti a pak po silnici k Mt. Robert carpark (7 km - mírné stoupání - 1:20 hod.). Pak se konečně zakusuji do "trailu" a pořádného kopce - hodinu stoupám k horní hranici lesa a vrcholu Mt. Robert (1421 m) - začínají slibné výhledy. To nejlepší mě však stále čeká, a sice  hřebenovka po Robert Ridge. Stále stoupám, i když už jen mírně, na další vrchol - Flagtop (1690 m), kde dávám oběd a potkávám první dva dnešní turisty. Trochu se začíná kazit počasí, fouká vítr a postupně se zatahuje. Ale to nic nemůže změnit na nádherné túře po hřebeni, která ubíhá jako po másle. Výhledy na okolní hory se stávají čím dál divočejší, začínám protahovat pauzy a v pohodičce přelézám dnešní nejvyšší kótu (1814 m). To už se však blížím k dnešnímu cíli - otevírá se pohled na "basin", na jejímž dně leží na břehu stejnojmenného jezera chata Angelus Hut (1615 m). Je to velice příjemná zánovní chata postavená na skvělém místě. Žádný div, že je tak oblíbeným cílem - dnes nás tu je něco přes dvacet. (Za celý den jsem na túře potkal 7 lidí.) Večer klábosím s jedním Kiwákem a dvěma Angličankami.

Úterý 25. 2. 2003 - túra 7 hod., 15 km

Ráno je krásně a hned si fotím kýčovité zrcadlení zasněžených dvoutisícovek v Lake Angelus. Z chaty vyrážím snad jako první v 9:00. Hodinu stoupám na hřeben, kde shazuji batoh a jen s foťákem, dalekohledem a mapou vyrážím zdolat Mt. Angelus (2075 m). Cesta není značená a jen místy je patrné, kudy procházeli předchozí. Jdu svou cestou a za více než hodinu stojím na vrcholu, odkud je nepopsatelně nádherný kruhový rozhled - nesrovnatelně lepší než z tracku. Nejsem zde dlouho sám, přilézají ještě Němec s Japonkou (jména si nepamatuji), kteří dnes rovněž spali v Angelus Hut. Spolu s nimi slézám jinou cestou z vrcholu dolů. Celý postranní výlet trvá skoro 3 hodiny. Opět s batohem na zádech pokračuji po hřebeni (otevírá se pohled do údolí řeky Sabine a na jezero Rotoroa), ale brzo dávám pauzu na oběd. Hřeben se začíná svažovat a z vrcholu Mt. Cedric (1532 m) sestupuji k horní hranici lesa a pak krutě dolů pabukovým lesem plným vos k chatě Sabine Hut na břehu jezera Rotoroa (cca. 450 m). Množství vos poletujících kolem je až neuvěřitelné. Vosy se totiž právě v tomto období na konci léta a začátkem podzimu v této oblasti pravidelně přemnožují. Ve zdejších lesích se totiž vyskytuje zvláštní druh hmyzu, který žije zavrtaný v kůře stromu a vylučuje sladkou tekutinu podobnou medu (honeydew), kterou se živí hmyz i ptáci. Vosy, které se na Nový Zéland dostaly z Evropy, tu tak díky tomu mají dostatek potravy a tím i ideální podmínky k přemnožení. V lese to bzučí jako ve "vosím úlu" a v okolí chaty jich je tolik, že se skoro ani nedá být venku. V chatě dnes strávím noc sám, což je trochu šok po Angelus Hut.

Středa 26. 2. 2003 - túra 10 hod., 23 km

Jelikož se mi nechce dnes končit již ve West Sabine Hut a mám trochu strach, že se může zkazit počasí, rozhodl jsem se, že se pokusím dojít až do Upper Traverse Hut, což však znamená ve druhé polovině dne vystoupat na průsmyk Traverse Saddle - převýšení přes 1000 metrů. Lákavé by sice bylo udělat si odbočku k Blue Lake (místo toho), ale nemám moc jídla nazbyt, abych si mohl dovolit tramp příliš natahovat. Vycházím v 9:00 a cesta do West Sabine vede údolím řeky Sabine, převážně po rovině s občasným krátkým stoupáním (zejména na začátku). Výhledy jsou vzácné a chůze lesem začne být po pár hodinách poněkud monotónní. Potkávám všechny 3 trampy, kteří na dnešek nocovali ve West Sabine a těch 15 km zvládám za 4 hodiny. V chatě již jsou další 3 trampové, kteří dopoledne přelezli sedlo a podrobně mi líčí, co mě čeká. Dávám tu skoro hodinovou pauzu a pak pokračuji na odpolední šichtu (ve 14:00). Skoro dvě hodiny stoupám lesem (na počátku a ke konci dost ostře) a potkávám zbytek lidí, kteří dnes v opačném směru šli (celkem 8). Pak už se drápu po obávaném suťovisku, které je bezpochyby nejhorším úsekem cesty dolů. Je to sice střecha, ale nabírám rychle výšku a jsem docela rád, že jdu nahoru - dolů to musí být strašné. Bohužel jsem si myslel, že po tomhle úseku už budu mít nejhorší za sebou, ale ve skutečnosti stoupám ještě několik set výškových metrů po travnatých svazích, což je pro změnu nejhorší úsek pro mne, neboť mi již docházejí síly. Nicméně po 3,5 hodinách z West Sabine stojím na těžce vybojovaném Traverse Saddle (1787 m). Je dost špatné světlo na focení a výhledy odtud nedosahují kvalit předchozích dvou dní, pocity jsou přesto nepopsatelné. Zítra se sem chci vrátit a vylézt o něco výše. Sestupuji k horní hranici lesa a do Upper Traverse Hut, kde jsem opět kupodivu sám.

Čtvrtek 27. 2. 2003 - túra 8 hod., 12 km

Dnes po ránu dlouho odpočívám po včerejším náročném dni a na cestu vyrážím až ve čtvrt na jedenáct poté, co do chaty dorazil párek Zélanďanů, kteří několik dní kempovali pod Rainbow Passem. Jdu bez batohu jen s foťákem přes rameno a stoupám zpět na Traverse Saddle, což mi netrvá ani hodinu. Opouštím značenou cestu, míjím několik jezírek a bez problémů zdolávám Rainbow Pass (1970 m), odkud už je výhled o mnoho lepší (Mt. Traverse a Mt. Cupola; údolí a hřebeny na druhé straně průsmyku). Přesto mi to nedává a zkouším "scrambling" dál po dosti rozervaném a strmém hřebínku, o němž mi včera 2 Němci řekli, že se dá... Je to už trošku jinačí kafe, s dvojitou dávkou adrenalinu, ale s velkou dávkou opatrnosti přece jen zdolávám bezejmenný cca. 2100 m vysoký vrchol, z nějž se odkrývá nádherný kruhový výhled - prostě paráda. Cestou vzhůru jsem měl pochybnosti, zda vůbec slezu zpět do sedla, ale není to tak hrozné, jak jsem se obával. A tak se po tomto bonbónku na závěr mohu rozloučit s krajinou alpínského pásma v národním parku Nelson Lakes a sestupuji zpět do Upper Traverse. Během oběda jsem si tu báječně popovídal se třemi Kiwáky, kteří mezitím dorazili z John Tait Hut, kam mám právě namířeno. Je to 6 kilometrů kouzelným a mechem bohatě vystlaným pralesem, převážně klesání a přicházím tam kolem čtvrt na sedm. Jsem klikař - třetí noc za sebou sám.

Pátek 28. 2. 2003 - túra 7,25 hod., 21 km

Poslední den na trampu by podle předpokladů již neměl být ve srovnání s těmi předchozími tolik zajímavý a toto očekávání se víceméně naplňuje. Nemohu zastřít, že místní prales je nádherný, ale po pár hodinách začne chůze přece jen trochu nudit, zvlášť když už se na člověku naplno projevuje únava a on chce mít ten poslední úsek túry ze všeho nejdříve za sebou. Navíc mi opět začínají pít krev všudypřítomné vosy. Ráno je zataženo a jemně prší, což o něco zdržuje můj odchod (9:45), ale v průběhu dne se opět dělá hezky. Přes 4 hodiny sestupuji podél řeky Traverse k jezeru Rotoiti, kde si dávám oběd v Lake Head Hut. Odtud je to ještě 9 km podél jezera k autu, kam dorážím kolem páté odpoledne - rád, že to mám zdárně za sebou. V přilehlém kempu se dávám do kupy a nocuji podobně jako před túrou u West Bay Campground.