Pondělí 17. 2. 2003 - 305,4 km

Dopoledne před odjezdem jsem ještě naposledy zaskočil do práce na kukuřici. Už se mnou ani dnes nepočítali, ale pro mě je každých deset dolarů dobrých. Původně se měly již dnes dopoledne začít sbírat jablka, ale ještě to bylo odloženo. Končíme tedy tradičně kolem poledne. V backpackeru si před cestou dávám sprchu, oběd a je nejvyšší čas vyrazit. Nějak se mi ale z "vyhřátého klobouku" nechce.
Hastings opouštím ve 14:50. V slunečném odpoledni nabírám směr Palmerston - North, nálada však poněkud neodpovídá začátku cestování. Mám spíš takové smíšené pocity - tak jako vždycky, když opouštím nějaké zajeté koleje a vrhám se do neznáma. V Palmerstonu si dávám pauzu, nakupuji trochu jídla a hlavně přes hodinu sedím v autě na parkovišti, čumím do map a průvodců a všechno si srovnávám v hlavě. V půl sedmé mám trochu jasno a můžu pokračovat v cestě vstříc Taranaki. Konečně ve mně začíná kolovat ta pravá cestovatelská krev. Po pravé straně zaregistruji z oparu vystupující siluetu Mt. Ruapehu a za Wanganui se objevuje i Mt. Egmont (Taranaki), respektive jen jeho špička vykukující z mraků. Je stále ještě docela daleko. Stmívá se, a tak zastavuji na picknick area, abych vyzkoušel, jak se bude v mém pojízdném pětihvězdičkovém hotelu spát...

Úterý 18. 2. 2003 - 112,8 km

Spí se dobře... Na dnešek byla naprosto tragická předpověď počasí, ale ráno neprší. Začíná až o pár desítek kilometrů dál - po hoře není ani památky. Zastavuji ve Stratfordu a zjišťuji, že je zde dostačující visitor centrum, kde mi žena za pultem vlévá naději do žil. Zítra ráno by mohlo být rozumnější počasí a mám to prý zkusit (rozuměj zdolat Mt. Egmont). Ale bude to na hraně, na odpoledne hlásí opětné zhoršování počasí postupně s deštěm a hlavně vítr až 90 km/h! Uvidíme. Každopádně nepokračuji dále do New Plymouth, jak jsem původně zamýšlel a pro zbytek dne se usazuji v tomto městečku. Několik hodin okupuji knihovnu, snažím se postupně dopisovat deník, prohlížím časopisy, atd. Z místní pošty odesílám za nekřesťanské peníze fotky domů, v obchodě nakupuji nějaké jídlo na zítřek. V průběhu dne se počasí čím dál tím víc horší, chčije a chčije, fouká ukrutný vichr. K večeru se přesouvám na The Plateau, parkoviště ve výšce asi 1140 metrů, kde přespím a odkud ráno, pokud počasí dovolí, vyrazím na túru.

Středa 19. 2. 2003 - 113 km, túra - 6 hodin, převýšení 1400 metrů

Mt. Egmont National Park - výstup na Mt. Egmont, 2512 m

Budík zvoní před pátou, ale venku je mlha, a tak ještě zůstávám ve spacáku. Samozřejmě znovu usínám a probouzím se až ve tři čtvrtě na šest. Přímo nade mnou se tyčí symetrická sopka. Chtěl jsem vyrazit nejpozději v 6 hodin, nakonec vycházím v 6:30. Přes hodinu jdu víceméně po vrstevnici kolem Egmontu jako kolem horké kaše a jsem nervózní, jestli počasí vydrží. Jen mírně nabírám výšku, procházím mokrými porosty tussocku a míjím monumentální lávové výtvory. Až od Tahurangi Lodge začínám krutě stoupat vzhůru, nejprve po schodech a pak po North Ridge. Střední část výstupu je nejnamáhavější, neboť povrch svahu tvořený jakýmsi sopečným štěrkem (scoria) není pevný a dost ujíždí pod nohama. Je to nekonečné, ale začínám věřit, že to dám. Sice se stahují mraky, ale zůstávají nízko a navíc se drží jen na návětrné straně hory. Strana, po níž stoupám, je v pohodě, i vítr je snesitelný i když silný. Kolem půl desáté konečně vstupuji do kráteru - úzkého dolíku ve tvaru písmene U, který je vyplněný malým ledovcem. S menšími obtížemi pokračuji po jedné straně kráteru těsně nad ledovcem, místy se ledu nevyhnu a dost to klouže. Nejhorší je, že nevím kudy se dostat na samotný vrchol hory, dokonce ani na které straně kráteru se nachází. Po marném hledání cesty si dávám pauzu a oběd. Když už bych se byl pomalu vydal na cestu zpět, objevuje se má spása v podobě Holanďana Barda. Ten ví, že vrchol je na druhé straně ledovce. Já sám bych se patrně o překročení mělké ledové úžlabiny stejně nepokusil - zdálo se mi to nemožné. Teď to však společně opatrně zkoušíme a jsme úspěšní. Nahoru zbývá nějakých 50 metrů, navzájem si cvakáme vrcholové foto. V rozhledu brání bílá peřina mraků pod námi, jen jedním směrem se do dáli táhne zelená mozaika farem a pastvin. I tak se však objevuje pocit uspokojení, který lze vyčíst z tváře i holandskému kolegovi. Cesta zpět je velice rychlá, zejména v tom středním klouzavém úseku to jede jako na lyžích. U auta jsem v půl jedné.
Přes podřadné visitor centrum v Dawson Falls, které mě vyloženě zklamalo, se vracím do Stratfordu. Zbytek odpoledne trávím znovu v knihovně, a pak se tradičně dlouhou dobu rozhoduji kudy a kam dál. Dnešní túra mě pořádně namlsala, ale nejsem si jist, zda počasí bude sdílet mé nadšení pro zdolávání hor. Přesto to vyhrává národní park Tongariro. S večerem na krku vyrážím na východ po Forgotten World Highway, jež svému jménu rozhodně dělá čest. Projíždím zastrčeným venkovem s typickou novozélandskou krajinou - nekonečné moře členitých a nevysokých kopců, samé pastviny, sem tam malá vesnička, či spíš osada, farmy, občas úsek s původní pralesem. Nádhera. Škoda, že na focení je už tma, navíc začíná znovu pršet. Pro dnešek kotvím na picknick area na jednom z nevysokých sedel asi 80 kilometrů za Stratfordem.

Čtvrtek 20. 2. 2003 - 269 km, túra - 4,25 hodiny

Budím se do nečekaně jasného rána, ještě před snídaní fotograficky experimentuji s kapradinou a východem slunce. Brzy po startu projíždím nejdivočejším úsekem této zapadlé silnice - hlubokou soutěskou řeky Tangarakau, zarostlou bujným pralesem plným stromových kapradin, které mě nepřestávají fascinovat - neustále musím zastavovat. Cesta do Tongarira se tak docela protahuje - do visitor centra pod nejvyšší horou Severního ostrova Mt. Ruapehu (2797 m) přijíždím před polednem.

Tongariro National Park - výstup k Red Crater, 1886 m

Národní park Tongariro byl založen v roce 1887 jako první na Novém Zélandu. Je dokonce čtvrtým nejstarším národním parkem na světě a je zapsán na seznamu světového dědictví UNESCO. Na jeho území se nacházejí 3 aktivní sopky - Mt. Ruapehu, Mt. Ngauruhoe (2291 m) a Mt. Tongariro (1967 m). Nejmladší a nejaktivnější z nich je Ngauruhoe, která do roku 1975 vybuchovala pravidelně každých 9 let. V současnosti je však větším nebezpečím sousední Ruapehu, u níž při každé erupci hrozí masivní lahary (ničivé proudy bahna a vody) způsobované protržením kráterového jezera. Poslední erupce proběhly v letech 1995 a 1996.
Tongariro je výjimečný region, který přitahuje značné množství turistů a je bezpochyby nejpopulárnějším národním parkem na NZ. Každý rok jej navštíví kolem jednoho miliónu turistů, z nichž značná část přijíždí v zimním obsobí, neboť na svazích Mt. Ruapehu se nachází jediná pořádná lyžařská střediska na Severním Ostrově.
Ruapehu je dnes sice vidět, ale vrcholy Ngauruhoe a Tongarira, na něž mám zálusk, vězí v mracích. Přesto jsem rozhodnut vyrazit na túru po trase Tongariro Crossing a huvidíme...
Vycházím v 1 hodinu po poledni, tedy dost pozdě. Ze začátku se jde docela příjemně podél potoka, než začne stoupání do sedla mezi Ngauruhoe a Tongarirem. První jmenovaná, nejmladší ze všech novozélandských sopek a tudíž velice symetrická, je maximální výzvou, ale když vidím, jak se kolem její špičky prohánějí mraky, pro dnešek s jejím zdoláním nepočítám. Místo toho procházím měsíční krajinou Jižního kráteru (South Crater) a pokračuji dalším výstupem na nejvyšší bod cesty - Červený kráter (Red Crater). Fouká tu bouřlivý a studený vítr, ale kráter je nádhera sama - paleta barev, kterou matka příroda použila, je vskutku bizarní. Kýčovitost scenérie doplňují tři nedaleká jezírka, nesoucí výmluvný název Smaragdová (Emerald Lakes). Kousek nad nimi svačím a poté se otáčím na zpáteční cestu. Jsem tou nádherou kolem naprosto nadšen, ale i přes několik vrstev oblečení, teplou čepici a rukavice začínám kvůli větru dost promrzat. Chtěl jsem ještě pokořit alespoň Mt. Tongariro, ale upřímně - jsem docela rád, že zmizel v mracích a já můžu urychleně sestoupit do závětří Jižního kráteru, kde je o poznání tepleji. Maximálně uspokojen se vracím k autu, kde potkávám skupinu Čechů a Slováků (mají na celý Zéland jen 2 týdny - v duchu je upřímně lituji).
Autem objíždím národní park a nocuji nedaleko nejvyššího bodu Desert road na restarea. Co kdyby náhodou byla ráno vidět Ruapehu a já tak mohl odčinit dnešní hřích a vyfotil ji.

Pátek 21. 2. 2003 -292 km

Vyloženě přesunovací den. Nezvykle dlouho lenoším ve spacáku, pročítám starý Reflex a nějak se mi nechce vyrazit na cestu. Od včerejška fouká silný vítr a občas mrholí, po Ruapehu samozřejmě ani památky. Po hlavním tahu č. 1 to smažím na Wellington, přes 100 kilometrů nechutně leje. Odpoledne přijíždím do Lewinu, jediného většího města na cestě, dokonce se udělalo hezky. Chvilku tu pojebávám (knihovna, supermarket New World, i-centrum, beru benzín), pak pokračuji dále na jih. Rád bych dnes přenocoval někde na pobřeží, zkouším to u pláže v Paekakariki, ale není to nic moc. O kus dál v Plimmertonu je to ještě horší, všude bych byl moc na očích. Nakonec mám problém najít vůbec nějaké odlehlejší místo, neboť jsem se ocitl prakticky již na předměstí Wellingtonu. Ale přece jen se našla relativně odlehlá rest area na břehu zálivu Porirua Harbour. Večer si trochu uklízím v autě...

Sobota 22. 2. 2003 -115,2 km

Na dnešek mám zabukovaný trajekt na Jižní ostrov, který odjíždí v 1 hodinu odpoledne. Do Wellingtonu už ale přijíždím ráno, abych se v hlavním městě stačil trochu porozhlédnout. V prvním dojmu ve srovnání s Aucklandem Wellington jasně vítězí. Času na prohlídku města ale nakonec moc není. Nakukuji do několika obchůdků, odhaduji, že bych se zde dobře (možná i docela lacino) najedl a levně posurfoval na internetu, obhlížím knihovnu (obrovská) a informační centrum (špatné) a po nákupu v supermarketu už směřuji na trajekt. Celá procedura nalodění probíhá velice hladce. Usazuji se na palubě na zádi a trávím zde prakticky celou dobu plavby, i když je docela zima. Při vyplouvání z Wellingtonského přístavu a zálivu je rozhodně na co koukat, když se dostáváme na otevřené moře, chvíli to docela drsně houpe. Překvapuje mě, jak blízko od sebe oba ostrovy jsou (prakticky na dohled). Po dvou hodinách vplouváme do úzkého průplavu Tory Channel a za další hodinu, v průběhu níž jsme pluli mezi nevysokými převážně zalesněnými kopci členitých ostrovů a poloostrovů oblasti Marlborough Sounds, přistáváme v malinkatém Pictonu. Na rozdíl od Severního ostrova je tady zataženo. Bohužel až tady zjišťuji, že jsem si měl ve Wellingtonu vyměnit cestovní šek, neboť poslední peníze jsem dal za trajekt. Budu tak muset směřovat do Nelsonu. Prvních zhruba 30 kilometrů na Jižním ostrově absolvuji po Queen Charlotte Scenic Drive - úzké a extrémně křivolaké silnici vedoucí podél malebných zátok. Pak projíždím docela solidními horami, ale scenérii dost kazí převažující "průmyslové lesy", v nichž stromy (většinou borovice) rostou v pravidelných řadách a poté, co dosáhnou požadované velikosti, je celý les zlikvidován těžkou technikou, takže z něj zbudou jen rozsáhlé hnědé holiny hyzdící krajinu. Některé takto zdevastované plochy jsou obrovské a působí tristním dojmem. Jinak je na první pohled patrné, že provoz na silnici je na Jižním ostrově o dost slabší než na severním. Jízdu končím již tradičně na picknick area několik desítek kilometrů před Nelsonem.

Neděle 23. 2. 2003 -205,8 km

Dopoledne dojíždím do Nelsonu, třetího největšího města na Jižním ostrově a největšího v širokém okolí. Abych mohl již zítra ráno vyrazit na první vícedenní túru (mám naspěch - předpověď počasí slibuje na několik dní pěkné počasí), nutně potřebuji chybějící hotovost k zakoupení roční předplacené karty na chaty v národních a ostatních parcích - tzv. Annual Hut Pass. V jednom backpackeru tak ne zrovna výhodně měním cestovní šek (3 % poplatek), ale je neděle, banky jsou pochopitelně zavřené, takže ani nemám jinou možnost. Pak volám domů a ještě se dobře vyřádím na internetu (1,5 hodiny). Po nákupu zásob jídla v supermarketu Countdown pokračuji v cestě. Jelikož je hezky a podobná příležitost se jen tak nenaskytne, dělám ještě krátkou zajížďku na nedaleký ostrov Rabbit Island, kde si dávám krátkou ale příjemnou koupel v moři. Pak už uháním do 100 kilometrů vzdáleného St. Arnaud, vesničky ležící na březích jezera Rotoiti a na úpatí vysokých hor, jež je bránou do národního parku Nelson Lakes. Ve visitor centru kupuji již zmiňovaný Annual Hut Pass a plánuji tramp do hor. Večer si v Kerr Bay campground dávám zadarmo již tolik potřebnou sprchu - paráda. Nocuji u kempu v jiném zálivu - West Bay.