21. 1. - 7. 2. 2003

Na Nový Zéland jsem přiletěl s hlavním cílem tuto zemi pokud možno co nejdůkladněji procestovat. Hodlal jsem však rovněž využít pracovních příležitostí v zemědělství a pokusit se tak v co největší míře pokrýt náklady spojené s pobytem. V plánu bylo zpočátku zhruba jeden měsíc po příletu pracovat, rozkoukat se, koupit auto a poté vyrazit cestovat na Jižní ostrov. Nákup auta jsem měl přes známého, který Zéland navštívil v roce 2002, domluvený již před odjezdem z Čech. Jeho starou káru několik týdnů proháněli dva kolegové, kteří se vraceli domů začátkem února, načež jsem od nich toto auto chtěl pořídit já. Minimálně do té doby jsem proto zakotvil v backpackeru (= hostelu) v Hastings.
Hostely v zemědělských oblastech zažívají zejména v době sklizní různého ovoce příval turistů, kteří přijíždějí ve velkých počtech do těchto míst dočasně pracovat. Většina z těchto ubytoven je připravená pro své hosty zprostředkovat sezónní práci a je to zároveň nejjednodušší způsob jak se k takové práci dostat. Navíc vám zde většinou pomohou i s dopravou na pracoviště nebo zařídí daňové číslo (tzv. IRD number), které je pro práci nezbytné. Nevýhodou bydlení v backpackerech je poměrně vysoká cena ubytování (cca. 90-120 dolarů týdně) a někdy i nedostatek soukromí. Nejdostupnější a podstatně levnější alternativou je ubytování přímo na farmách (zpravidla v karavanech). Obojí má své výhody i nevýhody.

Hastings Backpackers Hostel

Na první pohled je jasné, že v backpackeru, v němž jsem se rozhodl ubytovat, se počítá s tím, že zde lidé pobývají delší dobu. Hned po příjezdu jsem vyfasoval několik kousků nádobí (talíř, hrnek, příbor) a plastový box na potraviny do lednice. V hostelu přebývá nějakých 50 lidí. Většina ve čtyř až pětilůžkových pokojích (dorms), menší část v buňkách pro dva, karavanech a stanech. Komunita je to velice pestrá a život v ní zajímavý - lidé v podstatě z celého světa (nejvíce je Korejců, dále je tu několik lidí z Izraele, Maďarska, Německa, Japonska, Anglie, a zastoupení mají i Chile, Vietnam, Malajsie, Kolumbie, Itálie. Včetně mě tři Češi a jeden Slovák.
Co se týče práce, musím říci, že jsem svůj příjezd na Nový Zéland nenaplánoval zrovna ideálně. Přicestoval jsem v době, kdy většina jarních prací na jablkách (thinning) již skončila a jejich sběr neměl začít dříve než v polovině února. Trefil jsem se přesně do mezery v sezóně. Nějaká práce sice k dispozici byla, ale žádná sláva. Stabilně pracovaly tak dvě třetiny osazenstva hostelu. Zbytek čekal na nejbližší příležitost. Co si pamatuji, nejčastěji se pracovalo na víně, chřestu, cibuli, dýních, kukuřici, pár lidí provádělo extra thinning na jablkách. A výdělky nic moc. Já jsem na první pracovní zkušenost čekal čtyři dny. Nechal jsem si alespoň zařídit daňové číslo - tzv. IRD number a založil si účet v bance. Pro IRD stačilo vyplnit jednoduchý formulář, okopírovat titulní stranu pasu a obojí z hostelu odeslat faxem s označením "urgent" na Inland Revenue Service. Číslo přišlo faxem druhý den. Založení účtu v ANZ Bank bylo rovněž bezproblémové - po dvaceti minutách jsem z banky odcházel i s debetní kartou, k níž jsem si sám zvolil PIN.
První práce, která se vyskytla, byla jen nárazovka - za 9 dolarů hrubého na hodinu. Ještě s jedním borcem nás vysadili na obrovském lánu s dýněmi, kde jsme měli rozplétat a natahovat šlahouny. Celý den v předklonu na prudkém slunci - žádný med. Za 4 dny jsme byli hotovi a pak zase pět dní žádná práce nebyla. Někteří lidé zkoušeli objíždět sady v okolí města, ale bezvýsledně. Do začátku sklizně jablek pochopitelně nikoho nového nikde nepotřebují. Nicméně v hostelu byli schopni sem tam nějakou nárazovou práci najít. Dokonce se vyskytla práce stabilnější, kterou jsem pak vykonával až do konce svého téměř měsíčního pobytu v Hastings. Sklízeli jsme kukuřici za 10 dolarů hrubého na hodinu. Práce to byla lehká, bohužel jsme ale zase pracovali v průměru jen 4 - 5 hodin denně. Když to shrnu - v podstatě se v průběhu toho měsíce nedalo vydělat ani na náklady na pobyt. Vyloženě jsem čekal na auto a plánoval, že hned pak vyrazím cestovat.

Cape Kidnappers - kolonie terejů - túra 20 kilometrů

Dny volna jsem si alespoň zpestřoval výlety do okolí. Za zmínku stojí zejména túra k zajímavému Mysu únosců (Cape Kidnappers), na němž se nachází obrovská kolonie terejů (gannets). Tito ptáci obvykle hnízdí na odlehlých a nedostupných ostrovech či skaliscích a Cape Kidnappers je jedním ze tří míst na Novém Zélandu, kde se kolonie nachází na pevnině. Můžete se k ní nechat dovézt, ale podle mého názoru je lepší si tam dojít pěšky. Jenom je třeba si dopředu zjistit čas odlivu (např. v informačních centrech v Hastings nebo v Napieru), protože pouze během něj se lze ke Cape Kidnappers dostat.
Na cestu jsme vyrazili společně se spolubydlícím z Vietnamu, který měl auto. Od kempu v Cliftonu je to k mysu zhruba deset kilometrů a celou cestu se jde podél pobřeží pod vysokými útesy. Ty jsou dost nestabilní a často se sesouvají. Po osmi kilometrech narážíme v místě zvaném Black Reef na první hnízdící tereje a konečně se otvírá pohled na samotný výběžek mysu zakončený špičatým ostrůvkem. V závěru nás stezka zavádí na útesy strmící se několik desítek metrů vysoko nad mořskou hladinu. Kolonie terejů, k níž přicházíme, čítá několik tisíc ptáků. Je možné se přiblížit až těsně k nim, vůbec je to nevzrušuje. Od kolonie je pěkný výhled na moře, záliv Hawke's Bay a za ideální viditelnosti lze spatřit i zaledněný vrchol Mt. Ruapehu - nejvyšší hory Severního ostrova. Trochu jsme se tu zapomněli, a proto musíme na cestě zpět v jednom místě po kolena do vody. Po návratu k autu lezu do moře pro jistotu kompletně - příjemné osvěžení přichází po těch dvaceti kilometrech rozhodně vhod.

Nákup auta

Dva Češi (známí mého známého), od kterých jsem měl koupit auto, se rozhodli odletět ze Zélandu o týden dříve. Pomocí sms zpráv jsme byli domluvení, že se setkáme 6. února ve vesnici Pokeno - asi 50 před Aucklandem. Z Hastings je to něco kolem 400 km daleko. Stopovat začínám ráno mezi osmou a devátou hodinou. Je zrovna státní svátek, a tak mám strach, že stopování půjde ztuha, ale naštěstí tomu tak není. Po půl hodině čekání na výpadovce mi zastavuje mladý a nepříliš komunikativní Číňan, který mě veze pěkný kus cesty až do Taupa. Celou dobu poslouchá hrozné taneční shity (jedna a táž kazeta šla asi třikrát dokola), a tak ho ještě docela rád opouštím, i když musím šlapat kus pěšky na místo na výpadovce, odkud mohu pokračovat ve stopu. Je to perfektní místo na kopci nad městem s výhledem na vulkány v Národním parku Tongariro vyrůstající z vod největšího zélandského jezera Taupo. Po čtvrthodině mi zastavují dva Maoři, jejichž angličtině mám hrozné problémy rozumět a vezou mě trochu oklikou do města Rotorua. Nevysadili mě moc šikovně - prošel jsem se dobré tři kiláky na konec čtyřproudové výpadovky. Odtud mě starým kombíkem (podobného se chystám pořídit) veze cestovatel z Německa přes 100 kilometrů do Hamiltonu. Cestou mi líčí, jak se mu dvakrát někdo pokoušel vloupat do auta - vždy, když je nechal někde na opuštěném parkovišti, jaká obvykle jsou na začátcích treků. Z Hamiltonu už pokračuji se skvělým Kiwáckým párem až do Pokena. Celá cesta stopem z Hastings zabrala kolem osmi hodin (zhruba stejně dlouho jako autobusem). Čeští kolegové přijíždějí do deseti minut po mně.
První dojem z auta je poněkud rozpačitý - přece jen vypadá dost staře. (Je to Mitsubishi Sigma Station wagon 1.6 z roku 1982 s 240 000 km na tachometru.) Ale prý šlape výborně. Jsme domluvení na 1500 dolarech, což je celkem pálka za takovou káru, ale tenkrát se mi to nezdálo nějak přemrštěné. To jsem totiž ještě netušil, že jej nakonec prodám za pouhou pětistovku. Každopádně mělo čerstvou technickou i registraci, takže jsem se nemusel o nic moc starat a mohl jsem jezdit. Ale ani s odstupem času této investice rozhodně nelituji, protože  auto skutečně věrně sloužilo po celou dobu mého pobytu na NZ. Celkem jsem s ním nalítal přes 25 000 kilometrů. Pro můj styl cestování byl kombík ideální. Mohl jsem v něm totiž pohodlně nocovat - zadarmo mimo kempy. Zase jsem však vydával celkem vysoké částky za benzín.
Druhý den jsme dojeli na letiště v Aucklandu, dal jsem si tu oběd a vyrazil s novou károu zpět do Hastings. Zvyknout si na auto a na jízdu vlevo mi kupodivu nedělá velké problémy. Horší to bude s částkami vydanými za benzín. S delší přestávkou v Taupu, kde na poště auto převádím na sebe, mi cesta do Hastings trvá skoro sedm hodin. Převod auta při prodeji na Novém Zélandu je ve srovnání s evropskými zvyklostmi až směšně jednoduchý. Stačí přijít na jakoukoliv poštu, vyplnit krátký formulář, zaplatit poplatek kolem deseti dolarů a je to. Za týden vám na udanou adresu přijde papír oznamující změnu vlastnictví. Jeho součástí je i výše zmíněný formulář, který pak lze využít při převodu vlastnictví auta na dalšího majitele.

Auto otevřelo netušené možnosti trávení volného času. Konečně se dalo bez omezení vyrážet do nejbližšího i vzdálenějšího okolí na výlety. Ta největší akce se uskutečnila hned ve dnech následujících po návratu z Aucklandu.

Te Urewera National Park - Lake Waikaremoana Track (dvoudenní túra, 44 km) 

Sobota 8. 2. 2003 - túra - 21 kilometrů, převýšení 600 metrů

Ráno musím velice brzo (ve 4:45) vstávat. S Italem Eduardem se chystáme na dvoudenní túru do národního parku Te Urewera. Ten je výjimečný hlavně tím, že se na jeho území rozprostírá část nejrozsáhlejšího nedotčeného původního pralesa na Severním ostrově. Naším cílem je pohádkové jezero Lake Waikaremoana (55 km²) - pomyslné srdce parku. Jezero lze částečně obejít po upravené turistické stezce, 46 kilometrů dlouhé, která je jedním z osmi nejvěhlasnějších treků Nového Zélandu - tzv. Great Walks. Je zde nutná předchozí rezervace noclehů v chatách i v kempech. My už máme místo v jednom kempu na dnešní noc telefonicky zamluvené a prostřednictvím kreditky zaplacené skoro týden (10 NZD na osobu).
Z Hastings vyrážíme něco po šesté. Cesta na výchozí místo k jezeru (přes 200 km daleko) nám trvá mnohem déle, než jsme předpokládali. Silnice vede přes hory a kopce, neustále se klikatí a těsně před vjezdem do národního parku se její povrch mění na drsný a prašný makadam.
Kvůli zdržení na túru vycházíme až v 10:45 (namísto v plánovaných 9:00). Od začátku prakticky nepřetržitě stoupáme nádherným pralesem s mohutnými jižními buky, jejichž větve jsou bizarně pokroucené a místy obalené silnou vrstvou mechu. Relativně brzy vylézáme na nejvyšší bod celého treku (Pukenui, 1181 m) a po hřebeni přicházíme k chatě Panekiri Hut. Cesta sem nám zabrala necelé tři hodiny a máme tím za sebou bezesporu nejhezčí úsek cesty s úchvatnými výhledy na modrozelené jezero 600 metrů pod námi. Eduardo tu zjišťuje celkem nepříjemnou věc - zapomněl si všechno jídlo a pití v autě. Nabízím mu část svých zásob, ale on si nenechá nic vnutit. Místo toho se hecnul, že celý dvoudenní trek zvládne bez jídla!!! (A dal to - ani čokoládu nechtěl.)
Po pauze nepřetržitě dvě a půl hodiny klesáme dolů k jezeru, kde na břehu stojí další chata - Waiopaoa Hut. Kousek před ní jsme potkali skupinku třech Čechů. Podél břehů jezera pokračujeme do nedalekého kempu Korokoro, kde budeme nocovat. Kromě nás tu jsou už jen další dva Italové. Večer ještě zvládáme krátký postranní výlet (45 minut) k nedalekému pěknému vodopádu Korokoro. Po setmění navštívilo kemp několik zvědavých oposumů.

Neděle 9. 2. 2003 - túra - 23 kilometrů

Druhý den treku již není tolik náročný převýšením, jako spíš svou délkou. Přece jen to je první delší túra po dlouhé době a fyzická kondice ještě není na odpovídající úrovni. Celý den sledujeme jezero, i když cesta málokdy vede přímo podél vodní hladiny a převážně se vlní v lese nedaleko od břehu. Výhledy na jezero a okolní hřebeny jsou vzácné. Celodenní kulisou je novozélandský prales s nepřeberným množstvím druhů stromů a rostlin, z nichž mě nejvíce fascinují všudypřítomné kapradiny, zejména ty stromové. Stromy samotné moc rozeznat neumím (rimu, tawa, northern rata)... Míjíme jednotlivé chaty a kempy, děláme jen krátké pauzy a velice příjemně nás překvapuje, že první turisty potkáváme až v závěru dne. Ale po několika hodinách začala být chůze přece jen trochu monotónní. Končíme v jednom odlehlém zálivu nedaleko od silnice, odkud nás po půl čtvrté odpoledne odváží předem domluvená motorová loď (vodní taxi) napříč jezerem na protější břeh k autu. Ještě před tím jsme se stačili v jezeře vykoupat. Eduardovou zásluhou jsme každý ušetřili 10 dolarů ošizením "taxikáře" - Ital se nezapře. Zpátky do Hastings přijíždíme kolem osmé večer.

10. - 16. 2. 2003

K