Úterý 14. 1. - Čtvrtek 16. 1. 2003

Vyrážím na blind na Nový Zéland. Nekonečná anabáze na druhý konec palice začíná v 10 hodin dopoledne. Nejprve autobusem do Plzně, pak do Prahy na Zličín, odtud metrem do Butovic a dalším autobusem na Ruzyň (příjezd 14:30). Na letišti je klid, v pohodičce se odbavuji a čekám na letadlo, které odlétá v 17 hodin. Za necelou hodinu se jako mávnutím kouzelného proutku ocitám na snad ještě prázdnějším letišti ve Frankfurtu, kde mám dvě hodiny na přestup. Potkávám tu Lenku a Janu, které letí rovněž do Aucklandu. Ve 20 hodin začíná 10,5 hodiny dlouhý let do 8600 km vzdáleného Soulu. Korejské aerolinky znamenají korejský personál i korejské jídlo. Jmenuje se "Bibimbap" a je to směs rýže, masa a několika druhů zeleniny. K tomu se podává polévka z mořských řas. Poté, co se rozednilo, je zajímavá i krajina pod námi: nejprve zasněžená pustina v horách někde na rusko-mongolské hranici, poušť Gobi, mozaika čínských vesnic, Žluté moře... V Soulu čekáme téměř 7 hodin na další letadlo do Aucklandu. Biorytmus jde postupně do řiti, časový údaj se stává jen jakousi bezvýznamnou číselnou hodnotou. Odlétáme ve 21:15 - je vidět osvětlený Soul a pak světla při přeletu nad Japonskem, jinak je pod námi jen nekonečný Pacifik. I s mezipřistáním na Fiji trvá tento 10300 km dlouhý let přes 14 hodin. Už to ani nevnímám. Na Fiji na nás dýchne tropické vlhko a horko - trávíme něco přes hodinu na miniaturním letišti v Nadi (zjišťujeme, že v letadle jsou ještě další tři Češky).
Po příletu do Aucklandu nečekaně hladce procházíme přes imigrační úředníky a celní kontrolu - ukazuji pouze stan a trekové boty. Je pět hodin odpoledne, když odjíždíme shuttlem do centra. Nádherný slunečný a teplý den vprostřed léta - to člověk v lednu ocení. Nicméně přichází studená sprcha. V Aucklandu se o tomto víkendu koná populární hudební festival The Big Day Out a už teď jsou všechny hostely ve městě plné. Já a ještě dvě kolegyně z letadla jsme si první nocleh po příletu nezajistili dopředu - tož to jsme tedy podcenili. Večer v ulicích potkáváme ještě jednoho Čecha, který je na tom podobně - vyrazil si do Aucklandu na výlet a nemá kde spát. Společně hodláme noc přečkat v prostorách největšího hostelu na NZ (ACB) a abychom nebyli tak na očích, přesouváme se do televizní místnosti. Tady už dávno podřimuje jeden Izraelec (momentálně homelesák jako my). Bohužel kolem třetí hodiny v noci nás vyhmátli a máme jít pryč. Usazujeme se v křeslech u recepce a do rána už od nikoho neslyšíme ani slovo. Ze spánku ale bohužel nic není.

Pátek 17. 1. 2003

Po dvou nocích strávených v letadle se ani třetí noc v řadě za sebou nikdo z nás nevyspal. Je rozhodnuto - musíme pryč z Aucklandu. Dopoledne pro jistotu na dnešní noc bukujeme hostel v Rotorua. Holky si kupují jízdenky na autobus, já zkusím štěstí na stopu. Ještě jsme si chtěli v Aucklandu požádat o daňové číslo (IRD), ale v informačním centru nám místo adresy na příslušný úřad dávají jenom telefon. Holt ještě počkáme. V hostelu ACB, kde máme od včera v úschovně batohy, vytvářím cedulku "Rotorua" a před polednem vyrážím na dálnici směr Hamilton. Lezu na nájezd a vytahuji palec hned za cedulí "Zákaz vstupu". Do pěti minut zastavuje chlapík s dodávkou, ale veze mě jen pár kilometrů a vyhazuje mě, u všech čertů, doslova uprostřed dálnice. Ani se pořádně nestačím rozkoukat a už u mě zastavuje vysmátý policajt, který mě odváží na nejbližší dálniční nájezd. Tady jsem zkejsnul dobrou půlhodinku. Další dodávka už mě ale veze přes 100 kilometrů do Hamiltonu, kde mě borec vysazuje na výpadovce na Rotoruu. Odtud do pěti minut pokračuji v cestě a v půlce ještě doslova přesedám k mladému maorovi, který mě vyhazuje v centru Rotoruy. 230 kilometrů jsem urazil za 4 hodiny.
Rotorua je nejoblíbenější turistické středisko Severního ostrova. Vděčí za to rozsáhlé termální aktivitě - v samotném městě a v širokém okolí se nachází celá řada vulkanických úkazů jako jsou horké prameny, bahenní jezírka, gejzíry a nezaměnitelný puch sirovodíku. Ten vás udeří přes nos hned, jak v Rotoruře vystoupíte z auta. A pokud zůstáváte déle, nezbude než si na toto aroma zvyknout. Je totiž velmi pravděpodobné, že se ho nezbavíte ani ve vašem pokoji. Ubytovávám se v backpackeru a jdu na autobusové nádraží, kam v pět přijíždějí holky. V hostelu se dáváme do kupy a hned tuhneme (já tedy ještě zvládám procházku po nočních ulicích a kebab k večeři).

Sobota 18. 1. 2003

Dopoledne vyrážíme za místními atrakcemi. Dva kilometry od centra se nachází termální oblast Whakarewarewa. Vstupné 20 dolarů zahrnuje i představení Maorů. Je to však místo až příliš zasažené masovým turismem. Vulkanické úkazy druhé kategorie - trocha páry a bublajícího bahna, jeden malý gejzír - 6 m (největší 20ti metrový jsme vytrysknout neviděli). Národnímu parku Yellowstone v USA to nesahá ani po paty. Maorská produkce je zajímavá, ale krátká a s nechutným finále, kdy se všichni jako na povel nahrnou na pódium vyfotit se se "svým" Maorem na památku. Na mne nejvíce zapůsobila asi maorská architektura -  nádherná, dřevořezbami zdobená marae (meeting house). Odcházím se smíšenými pocity, nicméně jsem rád, že jsem si Rotoruu odbyl hned na začátku cesty po NZ. Odpoledne přijíždějí Lenka s Janou z Aucklandu jejich půjčeným autem. Společně vyrážíme ještě jednou do města, tentokrát k jezeru Rotorua, k další maorské vesnici a do městského parku, kde to vře a patřičně zapáchá na každém kroku. Večer sedíme v hostelu a kecáme.

Neděle 19. 1. 2003

Nejvyšší čas změnit místo. Leoně s Petrou se měl ozvat jakýsi farmář z Gisborne, ale zatím tak neučinil. Ony se proto rozhodují pomalu posunovat přes Taupo do Napieru a tam si zkusit najít nějakou práci. Já to s destinací a prací vidím podobně, ale pojedu s Lenkou a Janou autem nejprve směr Tongariro. Třeba se později zase setkáme... Vyrážíme po desáté dopoledne. První zastávka je po 25 kilometrech u Kerosene Creek - potoka s horkou termální vodou, báječného místa pro relaxaci (a zadarmo!). Po koupeli pokračujeme na Taupo a kousek před ním obdivujeme vodopád Huka Falls. Téměř 100 metrů široká řeka se zde musí vejít do několik desítek metrů dlouhé, jen 4 metry široké a 10 m hluboké průrvy. Je to hukot - průtok 160 kubíků za sekundu). Taupo je obrovské jezero vulkanického původu (největší na Novém Zélandu), dnes s vlnami jako na moři a v dálce za ním se tyčí sopky v Národním parku Tongariro. V jezeře si dáváme velice příjemnou a osvěžující koupel. Podél jeho břehů pak pokračujeme dále na jih a těsně před setměním končíme na malém parkovišti kousek za Turangi. Já stavím stan, holky se vyspí v autě. Během chvilky se do nás neúprosně pouští hejna krvelačných komárů.

Pondělí 20. 1. 2003

Ráno je stan v obležení komárů, kolegyně toho kvůli nim moc nenaspaly. Vstáváme proto trochu později než jsme plánovali - stejně je hnusně zataženo. Těsně po výjezdu začíná pršet a je jasné, že z túry v národním parku Tongariro nic nebude. Předpověď počasí ve visitor centru ve Whakapapa Village to jen potvrzuje. Do zítřka nemá cenu čekat (kolegyně chvátají na Jižní ostrov) a tak ve vesnici National Park bukují trajekt a uháníme dál na jih. Já si pro změnu v Ohakune telefonicky zamlouvám nocleh v hostelu v Hastings... Z hlavního tahu č. 1 uhýbáme před Mangaweka na vedlejší silničku vedoucí více odlehlým krajem a do té doby solidní scenérie se rázem ještě vylepšuje - neuvěřitelně členité do nekonečna se vlnící bizarní kopce s pastvinami, na obzoru hradba hor (Ruahine range), jediným osídlením roztroušené farmy - zkrátka zastrčený NZ venkov. Z kopců sjíždíme do nížiny kolem města Palmerston-North, projíždíme soutěskou řeky Manawatu oddělující pohoří Ruahine a Tararua ranges a za Woodville naše krátké společné cestování končí - začínám stopovat do 125 km vzdáleného Hastings. Po půl hodině čekání mi zastavuje dodávka s partou střihačů ovcí. Mají po šichtě, všichni včetně řidiče chlastají jedno pivo za druhým a rozumím jim snad každé desáté slovo. Vyhazují mě v městečku Dannevirke, kde mě hned nabírá Francouzka žijící už pěknou řádku let na NZ. Ta mě veze až před hostel do Hastings a celou cestu spolu kecáme (ani nestíhám sledovat ubíhající krajinu :). Ubytovávám se v Hastings Backpackers Hostel, který jsem zcela náhodně vybral z většího množství hostelů v Hastings (navíc jsem mohl klidně jet i do sousedního Napieru). Ocitám se na pětilůžkovém pokoji s mezinárodním osazenstvem. Spolubydlící jsou z Izraele, Vietnamu, Koreje a Malajsie...