12. října 2003 - 29. října 2003

Cape Reinga

Poslední výlet, kterým jsme uzavřeli několikaměsíční pobyt v Northlandu, byla dvoudenní návštěva mysu Cape Reinga a jeho okolí - nejsevernější výspy Nového Zélandu. Výprava to byla celkem početná, jeli jsme dvěma auty a noc jsme strávili v kempu u moře v zálivu Tapotupotu Bay. První den výletu počasí za mnoho nestálo a nejhorší bylo právě v cíli cesty. Na mysu nebylo kvůli husté mlze nic vidět a večer a v noci vydatně pršelo. Ráno nám ale dělá radost, je jasno a sluníčko rychle napravuje, co včera zameškalo. Dopoledne se vracíme na mys k majáku, kde se dlouho opájíme výhledy ze 100-150 metrů vysokých útesů na nekonečný prostor oceánu a dramatické "pouštní" pobřeží u sousedního mysu Cape Maria van Diemen. Přímo pod majákem je Columbia Bank maelström, kde se setkávají vody Tasmanova moře a Tichého oceánu, čímž vytvářejí vysoké vlny. Výběžek mysu Cape Reinga je v maorských legendách považovaný za tzv. Te Rerenga Wairua, neboli místo, odkud duše zemřelých opouštějí zemi. Nedaleko odtud začíná 90 km dlouhá pláž Ninety Mile Beach, druhá nejdelší na NZ, ale turisticky nejprofláknutější ze všech. Je lemována písečnými dunami, které jsou až 6 km široké a místy až 143 metrů vysoké. Nedaleko od Te Paki se tak na chvilku ocitáme v dokonalé iluzi pouště.

Auckland

Ještě ten den se s krátkou zastávkou na jedné pláži vracíme do Kerikeri a hned nazítří dopoledne vyrážíme s kolegou Zbyňkem směr Auckland. V největším novozélandském městě se tentokrát moc nezdržujeme, jeho zevrubnější prohlídku jsme absolvovali při poslední návštěvě v září. Auckland se dost odlišuje od všech ostatních zélandských měst. Funguje jako hlavní brána do země a díky značnému množství imigrantů z Asie a největší koncentraci Polynésanů na světě působí na oko kosmopolitním dojmem. V celé aglomeraci žije přes 1 milión lidí - tedy více než čtvrtina populace celého Nového Zélandu. Architektonicky to není moc zajímavé město. Jeho dominantou je věž Skytower - se svými 328 metry nejvyšší stavba na jižní polokouli. Zbytek centra je tvořen změtí nezajímavých výškových budov ala USA. V přilehlých čtvrtích lze nalézt ulice s celou řadou dřevěných viktoriánských vil a po městě je roztroušeno i několik historických budov z koloniální éry. Většina z rozlohy Aucklandu je ale tvořena nedozírnými rezidenčními čtvrtěmi s uniformními dřevěnými rodinnými domky. Celkem zajímavá je však poloha města. To je totiž ze dvou stran omýváno mořem, což jej přímo předurčuje k tomu, aby bylo městem jachet. Kromě toho se rozkládá na více než 40 malých vyhaslých sopkách, z nichž nejvyšší je Mt. Eden (196 m). Z římsy jejího kráteru se naskýtá báječný rozhled téměř na celý Auckland.

Waitakere Ranges

Ten, jak už bylo řečeno, jsme tentokrát spíš jenom projeli a v podvečer jsme zamířili na západ od města do Waitakere Ranges - oblíbené rekreační oblasti obyvatel Aucklandu. Tu tvoří nevysoké (do 400 m) ale členité zalesněné hřebeny a kopce s desítkami kilometrů turistických tras a drsné pobřeží s několika atraktivními surfařskými plážemi. Nejpopulárnější z nich je Piha, kde jsme přenocovali. Následující den jsme po návštěvě zajímavého informačního centra Arataki, které je se svými expozicemi o historii a přírodních zajímavostech oblasti samo o sobě atrakcí, do programu zařadili krátké vycházky na dva vyhlídkové body - vrchol Mt. Donald McLean (390 m) a 241 metrů vysoký útes Omanawanui s výhledem na úzký vjezd do zálivu Manukau Harbour. Odpoledne jsme pak vyrazili na další cestu.

Poloostrov Coromandel

Z Aucklandu jsme zamířili na východ k pobřeží zálivu Firth of Thames, kde se před námi otevřel nádherný pohled na panorama poloostrova Coromandel. Po celé jeho délce se táhne stejnojmenné pohoří, jemuž dominuje 892 metrů vysoký dvojvrchol Mt. Moehau na severu poloostrova. Záliv jsme rychle objeli a přes město Thames jsme podél pobřeží pokračovali na sever. Do večera jsme dojeli až do vesnice Waikawau.
Coromandel se pyšní jedněmi z nejvybranějších pláží a pobřežních scenérií na Severním ostrově, což sem zejména v období Vánoc a následných letních prázdnin láká davy turistů. Mezi nejpopulárnější cíle patří ty na jeho východním pobřeží, v čele se slavnou Hot Water Beach, kde za odlivu přímo na pláži vyvěrají horké prameny a kouzelného zálivu Cathedral Cove s pláží, k níž je přístup možný jen za odlivu masivní skalní bránou. Ale i na východním pobřeží najdeme odlehlá místa jako Otama nebo Opito Bay. Na západním pobřeží se nacházejí dvě historická městečka Thames a Coromandel Town, která od poloviny 19. století prosperovala díky zlaté horečce a výnosnému obchodu se dřevem stromů Kauri, které byly po dobu 100 let ve velkém těženy v okolních pralesích. V Thames se z té doby zachovalo slušné množství starých dřevěných domů, ale ospalý Coromandel Town může na svou někdejší slávu již jen vzpomínat. Nejsevernější výběžek poloostrova je pak úplně jiná kapitola - řekl bych nejúchvatnější oblast, s odlehlými osadami a nejdrsnějším pobřežím, kde většina silnic má již jen šotolinový povrch. Nás nejvíce lákaly právě tyhle končiny a zejména pak možnost výstupu na nejvyšší bod poloostrova.

Coromandel Forest Park - výstup na Mt. Moehau, 892 m

Nadmořská výška této hory sice sama o sobě moc velký respekt nebudí, avšak vzhledem k tomu, že track vedoucí k vrcholu začíná přímo na břehu moře, je třeba překonat celkem slušné převýšení. První dva kilometry od silnice vedou napříč farmou po pastvinách s ovcemi a kravami. Pak konečně vstupujeme do lesa, z nějž se vynoříme až těsně pod vrcholem. Stezka dlouze a značně prudce stoupá a čím jsme výše, tím je zarostlejší. Očividně sem mnoho lidí nezavítá. Když vylézáme z lesa otevře se konečně vynikající rozhled na členité pobřeží s četnými ostrůvky a modrou hladinu moře hluboko pod námi. Po drsné a už celkem špatně patrné cestě pokračujeme dále křovinatým porostem až na jeden ze skalnatých vrcholů. Za podstoupenou námahu následuje odměna v podobě leteckého výhledu na pobřeží na druhé straně hřebene, na nedaleký ostrov Great Barier Island a daleko do vnitrozemí poloostrova. Kdyby nebyl takový opar, spatřili bychom na obzoru i siluetu Aucklandu. Cestu zpět jsme si v nejnáročnější vrcholové partii trochu zkomplikovali tím, že jsme nedopatřením ztratili stezku a museli jsme se tak chvilku prodírat zákeřnou hustou buší. Následný nekonečný sestup lesem a cesta po pastvinách už byly bez komplikací. Stejně jsme ale po několika hodinách přišli k autu dost vyčerpáni.

Večer pokračujeme ještě několik kilometrů na sever do zálivu Port Jackson, kde nocujeme v super kempu přímo na břehu moře u kamenité pláže... Ráno dojíždíme poslední úsek do Fletcher Bay, kde končí silnice. Cestou se otevírají dobré výhledy na pusté pobřeží a na ostrovy: Great Barrier, Little Barrier a Cuvier Islands. Magická periférie. Převážně po prašných cestách se přes osady na východním pobřeží vracíme do městečka Coromandel. Z něj pak po stejné straně poloostrova pokračujeme dále na jih. Navštěvujeme již výše zmiňovaná místa jako: Opito Bay, Hot Water Beach a Cathedral Cove. Na noc zajíždíme do odlehlého kempu v Broken Hills. Thames, kde se uzavře okruh kolem poloostrova, odtud máme takřka na dosah ruky. Dopoledne tam přijíždíme.

Coromandel Forest Park - Pinnacles Hut a vrchol Pinnacles, 759 m

Z Thames ještě směřujeme do údolí Kauaeranga Valley, neboť máme v úmyslu završit pobyt na Coromandelu dvoudenní túrou do hor ve vnitrozemí poloostrova. Těžko přístupné pralesy a drsný terén nezabránily tomu, aby byla do začátku 20. století celá oblast téměř úplně zbavená majestátních stromů Kauri. Dnes se lesní ekosystém jen velmi zvolna regeneruje. Právě Kauri rostou hodně pomalu - stromu trvá až stovky let, než doroste do úctyhodnějších rozměrů.
Cílem naší túry je přepychová chata Pinnacles Hut, která stojí na náhorní planině pod stejnojmenným vrcholem. Je obrovská, může v ní naráz přenocovat až 80 lidí. Nocleh stojí 15 dolarů a je třeba za něj zaplatit předem ve visitor centru v údolí Kauaeranga Valley. K chatě vede extrémně upravená stezka - Kauri Trail - doslova "dálnice" vhodná i pro rodiny s dětmi. My jsme jako přístupovou trasu zvolili alternatviní stezku Billygoat Track, která je sice nepatrně delší, ale zato je tam o něco horší cesta. Na obou narazíte na skromné připomínky minulosti - bývalé stezky pro zásobování koňmi (packhorse trails), průseky a další stopy po zaniklé železnici a mnoho starých dřevěných hrází (kauri dams), které byly používány pro plavení dřeva dolů do údolí.
Cesta začíná dlouhým stoupáním, v průběhu něhož se objeví senzační pohled na vysoký vodopád Atuatumoe Falls. Následuje mírnější úsek, v němž je rovněž třeba překonat nepřemostěný potok napájející zmiňovaný vodopád. Postupně vylézáme na nevýrazné sedlo, z nějž krátce klesáme na náhorní planinu a takřka po rovině pohodlně přicházíme k chatě. Z ní ještě večer po krátkém odpočinku vyrážíme dobýt nedaleký výrazný skalnatý rozeklaný vrchol hory Pinnacles. Ač strmé, není to ani příliš náročné, s několika žebříky usnadňujícími výstup v samotném závěru. Shora se naskýtá výjimečný kruhový rozhled na hory a údolí, bush i mořské pobřeží v jižní části Coromandelu. V dálce na severu rozeznáváme dokonce vrchol Mt. Moehau. Další zajímavostí jsou nedaleko od chaty stojící zbytky hráze Dancing Camp Dam. Tato přehrada, postavená v roce 1924, byla druhou největší v širokém okolí. V roce 1994 byla částečně zrekonstruována. Většina ze zhruba stovky hrází postavených v povodí říčky Kauaeranga se však do dnešní doby nedochovala.
Chata je přes noc zaplněna tak z jedné třetiny své kapacity. Protože jsme si druhý den chtěli cestu zpět zpestřit, rozhodli jsme se absolvovat zacházku přes Moss Creek. To je mnohem delší a hlavně náročnější túra, neboť stezka není zdaleka tak udržovaná a místy je značně bahnitá. Chůze je tak mnohem pomalejší a fyzicky i psychicky namáhavější. Nejhorší je skoro dvouhodinový úsek před Moss Creek vedoucí pralesem po hřebeni, kde bojujeme nejen s hlubokým bahnem, ale i se změtí kořenů a bujným porostem. Krkolomný sestup od Moss Creek do údolí řeky Kauaeranga není taky žádná procházka růžovým sadem, musíme neustále dávat bedlivý pozor, abychom nesešli ze značené stezky. Když dole v údolí narážíme na upravenou Kauri Trail, je to docela šok. Na konec túry už pak zbývá jen malý kousek.

Odpoledne a večer uháníme autem přes městečka Thames, Paeroa a Waihi vstříc oblasti Bay of Plenty. Nocujeme v kempu v osadě Saphire Hot Springs.

Bay of Plenty

Tento region je proslulý hlavně pěstováním kiwi. Na Nový Zéland připadá nějakých 40 % světové produkce tohoto subtropického ovoce a většina ho pochází právě odsud. My směřujeme přímo do největšího centra regionu, kterým je Tauranga. Je to příjemné padesátitisícové město. Máme tu sraz s našimi známými a večer tak absolvujeme menší alkoholovou akcičku. Během dvou dní jsme zvládli dostatečnou prohlídku města a navštívili jsme i sousední Mt. Maunganui - oblíbené přímořské letovisko s nekonečnou písečnou pláží, ležící na úzkém výběžku do moře, který je zakončený 252 metrů vysokým sopečným kuželem, od nějž město odvozuje své jméno.
Z Taurangy jedeme do vnitrozemí navštívit termální oblast kolem města Rotorua. Chvilku se tu zdržujeme, avšak hlavním cílem je samozřejmě můj oblíbený potok Kerosene Creek nedaleko Wai-o-Tapu, 30 km jižně od Rotoruy, kde v tekoucí termální vodě v přírodním prostředí zadarmo relaxujeme více než dvě hodiny. Další den už ale uháníme dále na východ podél četných jezer (Rotorua, Rotoiti, Rotoehu, Rotoma) zpět k pobřeží u měst Whakatane a Opotiki.

East Cape

Opotiki je bránou do izolované a opomíjené oblasti East Cape, kam se hodně těšíme. Těžko by jste na Severním ostrově hledali řidčeji osídlený region. Z Opotiki je to po silnici kopírující pobřeží Pacifiku do nejbližšího města - Gisborne - přes 300 kilometrů. Mezi tím jen několik větších vesnic a desítky malých osad. Divoké pobřeží, drsná krajina, nádherné pláže. Většina z obyvatel jsou Maoři, je to oblast jejich tradičního osídlení a maorská kultura značně ovlivnila charakter tohoto odlehlého kraje. život zde plyne o něco pomaleji a ani turistický ruch není na obvyklé úrovni. Vnitrozemí vyplňuje těžko přístupné pohoří Raukumara Range s pralesy - nefalšovaná divočina.
Takovým hlavním cílem cesty do těchto končin je bezesporu nejvýchodnější bod "pevninského" Nového Zélandu - East Cape (Východní mys) - 178º33' v.d. 150 metrů nad hladinou moře tu stojí maják, který je nejvýchodnější dokonce na celém světě. Je už tak blízko mezinárodní datové linii, že když tu zastihneš východ slunce, bezpochyby jsi mezi prvními na světě, kdo vítá nový den. Dříve slunce vychází již jen na několika málo souostrovích v Pacifiku, jedním z nichž je Tonga.

Raukumara Forest Park - výstup na Mt. Hikurangi, 1754 m

Stejný primát na NZ si nárokuje i vrchol nedaleké Hikurangi, nejvyšší bod pohoří Raukumara Range a zároveň i celého pásu hor, táhnoucích se odtud napříč Severním ostrovem až k Wellingtonu. Je to nejvyšší nevulkanický vrchol Sev. ostrova (vyšší jsou jen čtyři sopky) a je severní hranicí výskytu alpínské vegetace na NZ. A my na ni máme spadeno.
Nástupním bodem pro túru na Hikurangi je Ruatoria - velká vesnice a jedno z center celého East Cape. Je to sídlo významného maorského kmene Ngati Porou. Hikurangi je jejich posvátná hora a cesta k vrcholu leží na soukromém pozemku. Před túrou tak musíme právě v Ruatorii v jakémsi informačním centru oznámit naše úmysly a zaplatit poplatek 5 NZD za nocleh v chatě. Po vyřízení formalit odjíždíme téměř liduprázdným údolím podél řeky Tapuaeroa dvacet kilometrů do vnitrozemí, kde začíná stezka na Hikurangi a kde na úpatí hory rozbíjíme na dvě noci tábor. Čekáme totiž na lepší počasí. Celý další den prší a my se jenom povalujeme ve stanu nebo posedáváme v autě. Akorát odpoledne se vracím do Ruatorie nechat si vyměnit prasklou žárovku na brzdovém světle. Ale čekání se nám vyplatilo, protože hned ten další den byla od rána jasná obloha a my směle mohli vyrazit nahoru.
Cesta mírně stoupá po nedozírných pastvinách s volně se pasoucími ovcemi, stády krav a osamělými koňmi. Všechna zvířata jsou hrozně plachá. Cesta je široká a sjízdná pro 4x4 auta. Dokonce se můžete za nějakých 70 dolarů jedním takovým nechat vyvézt až pod vrchol. Jinak je to 10 km pochodu a 700 metrů převýšení k pěkné chatě s ještě pěknějším výhledem - Hikurangi Hut. Nedaleko od ní stojí devět dřevěných vyřezávaných soch, které zobrazují "praotce Maora" - Maui-Tikitiki-a-Taranga (který dle legendy vylovil Nový Zéland z vod oceánu) a jeho rodinu. Hned za chatou začíná krátký výstup po strmém svahu, který je vystřídán úsekem tmavého pralesa s pokroucenými a mechem porostlými pabuky. Za ním se konečně dostáváme do alpínského pásma se žlutými trsy trávy tussock a dalšími typickými křovisky a rostlinami. Po tomto delším intermezzu, při němž jsme se přehoupli na druhou stranu horského hřbetu a horu částečně obešli, začíná závěrečný výstup kamenitou rozsedlinou až na samotný vrchol. Od chaty je to nahoru ještě přes 500 výškových metrů. Kruhový výhled je naprosto jedinečný. Vše vám leží doslova u nohou. Ostatní významné vrcholy v okolí jsou totiž výrazně menší než Hikurangi a údolí se zdají být závratně hluboko. Na západě nás uchvacují pralesy a nekonečné hřebeny pohoří Raukumara, na severu údolí divoké řeky Tapuaeroa a jejích přítoků a na východě daleký rozhled do kopcovité krajiny s pastvinami. Na dvou stranách obzor ohraničuje hladina oceánu...
Do chaty se vracíme stejnou cestou. Počasí bohužel vydrželo jenom jeden den, ráno už zase prší a fouká silný nárazový vítr. Přesto bez váhání vyrážíme na cestu pastvinami dolů. Ta je nepříjemná jen zpočátku a brzy zjišťujeme, že špatné počasí se drží hlavně ve vyšší nadmořské výšce. Po nějaké chvíli vycházíme z mraku, přestává mrholit a i vítr se trochu utišuje. Návrat z túry k autu je tak víceméně pohodový.

Další cesta na jih do Gisborne vede podél pobřeží, i když ne zase tak doslova. Silnice prochází převážně vnitrozemím a k moři se přibližuje jen v některých zálivech - Waipiro Bay, kde se Zbyňa pokouší chvíli surfovat, Tokomaru Bay, kde nocujeme v příjemném hostelu s výhledem na moře a Tolaga Bay, kde mají nejdelší molo na NZ dlouhé 660 metrů. Do Gisborne pak zbývá nějakých 50 km.

Na jih od Poverty Bay

Gisborne - tomuto třicetitisícovému městu se někdy přezdívá rovněž "surfařská Mekka". V jeho okolí se totiž nachází celá řada skvělých pláží s výbornými vlnami. Také klima je příznivé a v regionu se daří vínu, jablkům, citrusům a dalšímu ovoci (hrušky, třešně, kiwi, avokádo). Z Gisborne pokračujeme dále na jih směrem na Napier. Naším cílem je divoký poloostrov Mahia Peninsula. Ten byl kdysi ostrovem, ale akumulace písku jej náspem připoutala k pevnině. Jsou zde dobré pláže oblíbené surfaři, zajímavé pobřeží a úzké prašné silnice vedoucí vysoko po strmých svazích mezi pastvinami do vnitrozemí. Tady dávají lišky dobrou noc. Projezdili jsme si poloostrov autem a na pěkném místě tu přenocovali. Nazítří skoro půl dne trávíme v nedalekém Morere v horkých pramenech. Do Hastings moc nechvátáme a tak odpoledne zajíždíme 90 kilometrů stranou do hor k pohádkovému jezeru Lake Waikaremoana. Jezero ze dvou stran objíždíme po klikaté prašné silnici a směřujeme do kempu v Hopuruahine Landing. Cestou mě zdržuje fotka mohutného vodopádu Mokau Falls.
Ráno lije jako z konve, a tak včerejší prašná cesta je tentokrát pěkně blátivá. Než sjedeme z hor zpět k moři, déšť ustává. Jízda z Wairoy do Napieru probíhá krásnou členitou krajinou. Pořád je na co koukat a přitom je to stále to samé - pastviny, pastviny, pastviny. :-) Prosvištíme Napier a zanedlouho jsme v centru Hastings. První noc spíme v hostelu Travelers Lodge, ale pak se stěhujeme do Hastings Backpackers Hostel, v němž jsem strávil měsíc po příjezdu na NZ a osvědčil se. Ještě ani nezačala sezóna a už je nacpaný k prasknutí. Kromě nás dalších 6 Čechů. Potřebujeme začít co nejdříve pracovat...