Pětidenní tramp v turisty téměř neznámém pohoří

Sobota 17. 1. 2004 - túra 5,25 hodiny, převýšení 1270 metrů

Z Hastings vyrážíme kvůli zdržení ve městě až po poledni. S mírně porouchaným motorem na mém autě se zvolna přibližujeme k horám na obzoru. Po nějakých devadesáti kilometrech jízdy nás prašná, úzká a pěkně zastrčená Kashmir Road přivádí až k jejich úpatí. Tady v malebném údolí začíná track k Daphne Hut. Zbyňa se vrací domů, já s těžkým batohem na zádech překračuji potok a začínám stoupat do hor (ve 14:30). Odpolední slunce pálí a ostré stoupání hned na začátku odhaluje moji fyzickou nepřipravenost. Sotva popadám dech, často zastavuji, a protože jsem neobědval, takřka okamžitě dostávám hlad. Po prvních tří stech výškových metrech je nedostatek energie tak akutní, že chtě nechtě dávám pauzu a svačím. Krátce před tím jsem vstoupil do hustého lesa a po jídle už celkem v pohodě dorážím zbytek úvodního stoupání do výšky 1080 m. Pokračuji po hřebeni, který se nejprve zvolna, ale čím dál tím prudčeji svažuje do údolí k řece Tukituki, čímž přicházím o kompletních 500 těžce nastoupaných metrů. Další etapou je zhruba půlkilometrový úsek úzkou soutěskou (gorge) řeky, kterou zde musím nesčetněkrát brodit, takže první dva pokusy o zachování suchých bot byly dost naivní. K Daphne Hut přicházím po třech hodinách a mobilizuji síly na závěrečnou (ale největší) námahu dne. Chci totiž ještě vystoupit o téměř 800 metrů výše na hlavní hřeben k chatě Howletts Hut. V šest večer jdu na to. Naposledy brodím Tukituki, chvilku mi trvá, než najdu začátek stezky vzhůru, ale pak už jsou to jen pot a slzy. Krpál je to nehorázný, nebere konce a v jeho závěru bojuji hlavně s psychikou a nedostatkem vody. K chatě přicházím skoro v 8 hodin večer totálně zřízen, ale odměnou mi jsou výborné výhledy na okolní hory a údolí a přes rozsáhlé pláně až k moři na obzoru. Úžasnou chatu ve výšce 1365 metrů se mnou sdílí ještě pětice postarších Kiwáků.

Neděle 18. 1. 2004 - túra 8,5 hodiny, převýšení nejméně 700 metrů

Prakticky celý dnešní den strávím na hřebenech nad hranicí lesa - to je přesně má káva. Z Howletts Hut vyrážím v 8:20, procházím porostem zakrslých jižních buků a asi 1,5 kilometru sleduji okraj hřebene Daphne Ridge, jež se vpravo ode mě strmě svažuje do údolí řeky Tukituki, odkud jsem včera večer vystoupal. Tento výkon se na mém těle docela podepsal (bolí stehna a ramena). Po krátkém rovném úvodu začíná stoupání na výrazný vrchol Tiraha (1668 m). Při ohlédnutí zpět je vidět Howletts Hut tulící se na hřebeni. Pozornost však na sebe strhává přímo přede mnou se objevivší Sawtooth Ridge - celkem trefně pojmenovaný značně členitý a úzký úsek hřebene, jehož několik set metrů vysoké svahy jsou skoro kolmé. (Tam se naštěstí nechystám). Z Tirahy mám všechno jako na dlani. Krásně je vidět typická topografie pohoří - závratně strmé a místy i ostré a členité hřebeny hor porostlé trsy tussocku, hluboká údolí řek s četnými kaňony pokrytá hustým pralesem a také vysoký stupeň eroze, prozrazující geologickou mladost těchto hor. K tomu všemu jsou vidět rozsáhlé pláně na východě v Hawke's Bay a na opačné straně sopky v národním parku Tongariro (v čele s nejvyšší horou Severního ostrova - Mt. Ruapehu, 2797 m). Po krátkém odpočinku pokračuji na nejvyšší bod dnešního dne a celého trampu - Taumataomekura (1682 m). Odtud vede relativně exponovaný úsek hřebene  k rozervanému vrcholu Te Hekenga (1695 m), kterému se naštěstí lze elegantně vyhnout traverzem z jižní strany. I přesto se jedná o nejadrenalinovější část dne. Po překonání tohoto problematičtějšího místa si dávám téměř hodinovou pauzu na oběd a při tom si užívám krásného rozhledu. Viditelnost je tak dobrá, že v dálce na obzoru na malou chvilku vystupuje z mraků špička sopky Mt. Egmont (2512 m), která leží na opačné straně ostrova. Po načerpání sil nepříjemně klesám do hlubokého sedla a následně ve dvou etapách šplhám zpět do výšky přes 1600 metrů. To už jsem na hřebeni Whanahuia Range, tvořícím západní okraj parku. Tady jsem původně plánoval přenocovat ve stanu, ale v průběhu odpoledne se postupně začalo kazit počasí a objevila se tmavá oblaka, která pomalu zakrývala nejvyšší vrcholy v okolí. Rozhodl jsem se tedy sestoupit do hlubokého údolí řeky Pourangaki, v němž se nachází stejnojmenná chata. K ní jsem dorazil krátce před pátou hodinou. Nedlouho po mně přišla i šestice trampů z Whanganui, členů tamějšího trampingového klubu - vesměs to byli pěkní staříci. Chata tak byla na noc docela nečekaně nacpaná. Jeden z nich mě pak nedopatřením rozlil večeři - instantní nudle. Večer jsme se z jejich mountain rádia dozvěděli nepříznivou předpověď počasí na následující den - dopoledne přeháňky, během dne přecházející v trvalý déšť. Nic moc!

Pondělí 19. 1. 2004 - túra 8,5 hodiny, převýšení téměř 1200 metrů

Všichni vstáváme velmi brzo - chata je tak po ránu celá naruby. Naštěstí je zatím jen zataženo vysokou oblačností a naprší. Je třeba využít příznivého počasí - přechod hřebene, který dnes musím stůj co stůj absolvovat, je za deště či špatné viditelnosti nemyslitelný a jiná cesta odtud nevede. Vyrážím ve čtvrt na osm. Krkolomný sestup k řece Pourangaki trvá asi čtvrt hodiny. Na dně hlubokého a sevřeného údolí s luxusním pralesem vede přes vodu chatrný swingbridge. Za řekou překračuji postranní přítok, nacházím stezku a skoro po čtyřech se začínám pomalu škrábat lesem vzhůru. Je to nehorázná hokna - ze 790 m se potím do zhruba 1300, kde les náhle řídne a do mě se opírají první nárazy větru. Po exponovaném hřebeni stoupám dále ke svému cíli na kótě 1632 metrů. Vítr je čím dál tím silnější a nutí mě se přiobléci. Potkávám mladého Kiwáka s puškou, který vyrazil na jeleny. Vyměňujeme několik vět - radí mi, kde přesně sestoupit z hřebene. Z vrcholu je nádherný rozhled mimo jiné na celou moji dosavadní cestu, ale na dlouhé kochání se zrovna moc nejsou podmínky. Cvakám jen dvě rychlé fotky a mastím dál. Asi půl kilometru v silném nárazovém vichru balancuji po úzkém hřebeni - docela adrenalin. Klesám do sedla, v němž nevýrazný kamenný mužík označuje začátek sestupu do údolí Pinnacle Creek. Zde si v příjemném závětří konečně oddychuji. Na protějším hřebeni (Whanahuia Range) vidím i bez dalekohledu postavy trampů, kteří se mnou nocovali dole v údolí. Postupně se objevují první příznaky zhoršujícího se počasí. Cesta dolů z hřebene je drsnější (nejprve strmým suťoviskem a následně kamenitým korytem potoka), ale poměrně rychle se ocitám v širokém údolí řeky Kawhatau River. Za dalších pět minut přicházím k malebné Waterfall Hut - jedné z nejodlehlejších chat v parku. Krátce poté začíná drobně pršet. Dávám tu více než hodinovou pauzu na oběd, v jejímž průběhu se počasí docela regulérně posralo. Jsem nicméně rozhodnut vyzkoušet takřka zánovní pláštěnku a pokračovat přes ještě jedno sedlo do sousední chaty Waikamaka Hut. Vyrážím asi v jednu hodinu po poledni. Po několika stech metrech po proudu řeky zabočuji do divokého údolí Rangi Creek. Po další půlhodině přicházím k začátku stezky stoupající lesem a pásmem křovisek do průsmyku Rangi Saddle - 1410 m. Už ani neprší, ale vše je tak prochcané, že mám během chvilky v botách rybník. Cesta nahoru není vůbec příjemná, to ale ještě netuším, že to nejhorší mě stále čeká. Stezka dolů k chatě, která měla být podle mých představ spíš easy going, je hlavně zpočátku velice málo patrná a celou dobu spíš sporadicky značená. Nejprve prolézám rozsáhlé porosty bodavého spaniardu s listy ostrými jako jehly, o kus níž pak narůstající říčka protéká hlubokým korytem, takže chůze je možná opět jen v hustém porostu na březích. Protože opět začíná drobně pršet a hlavně nesčetněkrát brodím, zanedlouho jsem promočen na kost. Cesta se nehorázně vleče. Jen s největším vypětím hlavně psychických sil dosahuji dnešního cíle. Waikamaka Hut je příjemná chata ležící těsně nad soutokem dvou zdrojnic stejnojmenné řeky. Krátce po mém příchodu se z nebe spouští nechutný chcanec, který pokračuje celou noc. Večer si krátce přitápím v kamnech připraveným dřevem.

Úterý 20. 1. 2004 - odpočinkový den kvůli nepřízni počasí

Probouzím se do pěkné sloty, venku burácí silný vítr a střechu bičuje hustý déšť. Vypadá to, že z chaty asi dnes nevystrčím paty. V klidu tak zůstávám celé dopoledne ve spacáku. Pak jsem však vyhnán hladem do té kosy. Odpoledne už je tak nesnesitelná, že si bezostyšně přitápím a v chatě dál vegetím jen v tričku. Není tu obvyklá nádrž s vodou, z okapu jsem si proto natankoval dešťovou vodu, kterou jsem zcedil přes kapesník, abych odstranil hrubé nečistoty (hlavně listí), a tak získal vodu téměř kojenecké kvality. Jinak celý den listuji tiskovinami povalujícími se po chatě, pročítám návštěvní knihu, studuji mapu, píši deník, suším prádlo a hlavně udržuji v místnosti teplo. Celý den s neměnící se intenzitou nepřetržitě prší. Fascinuje mě množství vody, které se snáší shůry - hustý beech forest se nacucal jako houba. Večer se začíná blýskat na lepší časy, už jsou jen slabé přeháňky, ale přes noc déšť znovu zesiluje.

Středa 21. 1. 2004 - túra 4,5 hodiny, převýšení 400 metrů

Ráno je překvapivě stejně sychravé jako včera. Dnes ale musím vyrazit za každého počasí a dokončit túru - na konci treku mám ve dvě hodiny odpoledne sraz se Zbyňou. Než jsem se sbalil na cestu, přestalo jako na zavolanou pršet a objevil se první náznak protrhávání se oblačnosti. Vyrážím podél říčky vzhůru do průsmyku Waipawa Saddle (1324 m). Vody v řečišti po vydatném dešti nápadně přibylo. Není ani divu. Voda se totiž valí doslova odevšad - v četných stružkách a potůčcích stéká po strmých svazích, k vidění jsou i malé vodopády. Chůze po břehu je pomalá a náročná, stezka prakticky chybí a navíc se snažím nohy zachovat co nejdéle v suchu, i když je mi jasné, že mokru v botách se dnes vyhnu jen těžko. Není to však tak hrozné jako včerejší sestup k chatě z Rangi Saddle. Za hoďinu a půl jsem vesele nahoře. Prakticky bez přestávky pokračuji dál, neboť se přihnala těžká mračna a znovu začalo cedit. Navlékám přes sebe i batoh pláštěnku - pončo a vyrážím na obávanou cestu dolů. Klesání je ze začátku dost ostré, ale stezka je kupodivu celkem dobře prošlápnutá, takže mám nejhorší úsek rychle za sebou. Kráčím pak dál kamenitým údolím podél řeky Waipawa, kterou později několikrát brodím. Při vědomí, že ta horší část dnešního dne se nachýlila ke konci, už mi ani vydatný déšť nevadí. Naopak, vychutnávám si tuto magickou a pro mě nezvyklou atmosféru. Navíc brzy vcházím do lesa a po krátkém úseku se napojuji na upravenou stezku, vedoucí k chatě Sunrise Hut. To už mi ke konci túry zbývá jen pár desítek minut mírného a příjemného klesání. V lese je podivný klid. Je to jako by se vše na moment zastavilo - veškerý život ustal, aby dostala přednost symfonie kapek vody. Stéká po listech, kape a vpíjí se do útrob lesa, který na tu chvilku zadržel dech.
Sešel jsem z hor a vyloupl se na opuštěné blátivé silničce. Pomalu přestalo pršet. Dorazil jsem poslední zbytky jídla a vyčkal na příjezd kamarádů, kteří mě odvezli zpět do civilizace.
Mít tak takové drsné a pusté hory, kam zavítá jen málokdo, doma za humny!