Cesta do Wisconsinu

Etapa Praha - New York

14. června konečně stojím před desátou hodinou s nacpaným batohem na zádech v prostorné letištní hale Ruzyňského letiště. Původně zamýšleným termínem odletu byl sice až 25. červen, s začátkem práce asi 1. července, ale tento termín byl pro zaměstnavatele nepřijatelný. Musím se prý dostat do Wisconsin Dells do 23. června. Přehodil jsem tedy letenku na nejzazší možný den odletu - na 14. června. Škola tím přišla bohužel trochu zkrátka a pět předmětů si budu muset zopakovat příští rok.
14. červenec je také jedním z nejnabytějších termínů, co se odletů českých studentů týče - letí nás kolem čtyřiceti. Od Servusu vím, že osm lidí má podepsanou smlouvu s Careerem tak jako já - do Wisconsinu bych tedy neměl jet sám...

Poprvé letím letadlem a je to pro mě velký zážitek. Z Prahy do Curychu sedím u okna a po celou dobu od něj neodtrhnu oči a to ani při konzumaci občerstvení, které nám servírují. Ani nestačím sníst žemli a vypít kafe a už přistáváme. Celý let trvá stejně dlouho jako jízda rychlíkem z Prahy do Pardubic.
V Curychu se čeká více než tři hodiny na další letadlo do Newarku. Náhodně tu potkávám dva kolegy, kteří mají stejnou destinaci jako já - Hotel Wilderness, Wisconsin Dells.

V letadlech sedíme tak nějak v jednom chumlu. Je možnost konfrontovat plány jednotlivců i skupin na strávení prázdnin v USA. Byl bych se rád s někým domluvil na cestování, a tak hned od začátku sonduji, jaké má kdo záměry v oblasti poznávání krás Ameriky.
Odétáme s půlhodinovým zpožděním, po důkladné celní a zejména pasové prohlídce, před 17. hodinou. Celý let je opět ve znamení neustálé konzumace různých pochoutek, což nebylo moc dobré na můj trémou zkoušený žaludek. Také se vyplňují vstupní celní formuláře. Ve čtvrt na osm, po více než osmi hodinách letu, přistáváme na letišti v Newarku nacházejícím se na předměstí New Yorku.

Na řadu přichází obávaní imigrační úředníci, až za nimi začíná Amerika. Jsou překvapivě v pohodě a tak nakonec všichni stojíme v malé letištní hale v Newarku. Už tam čeká přistavený autobus, který nás dopraví do University of Columbia, kde máme zajištěný nocleh, zítra snídani a popříjezdové orientation. Držím se pohromadě s Honzou a Zbyňkem, které jsem potkal v Curychu. Po ubytování na kolejích, které byly trochu podobné našim v Pardubicích, jen všechny pokoje byly samotky, jsme se šli ještě projít po noční Broadwayi. V jedenáct večer bylo rušno jako někdy v poledne, plné ulice aut a chodníky lidí a bezdomovců.

Ráno jsme museli brzy vstávat a odevzdat pokoje. Já stejně skoro celou noc nespal, bohužel střeva nebyly nějak ve formě. První kontakt s Amerikou je zvláštní. Vše vypadá do nejmenšího detailu jinak než v Evropě. Od jakoby "ucpaných" záchodů, přes umyvadla a zámky na dveřích až po auta a chování lidí.
Zvládli jsme 1. typicky americkou snídani a vydali se na orientation. Byli tam studenti z celé - hlavně východní - Evropy. První možnost konfrontace naší angličtiny, lépe řečeno schopnosti porozumět mluvenému slovu. V podstatě to byla také poslední možnost, kdy jsme se mohli dát dohromady s ostatními studenty jedoucími do Wisconsinu. Od té doby nás bylo devět.

První kroky po skončení oficiálního programu směřovaly do kanceláře Council Travel, kde jsme si všichni společně zajistili jízdenky na autobus společnosti Greyhound s odjezdem do Chicaga v 17 hodin z autobusového terminálu Porth Autority. Jízdenky do Wisconsin Dells, kam je to z New Yorku stejně daleko jako z Prahy do Barcelony, nás stály 112 dolarů. Ještě jsme si vystáli frontu na podání žádosti o Social Security Card, nakoupili si nějaké potraviny na denní cestu autobusem a pak už zamířili metrem s veškerou bagáží na autobusové nádraží. Bez problémů jsme se "nalodili" a v pět hodin vyrazili na 1800 kilometrů dlouhou a 23 hodin trvající cestu.

Projeli jsme New Jersey, v Pennsylvanii se setmělo, pak přišlo Ohio a kolem druhé hodiny ranní hodinová zastávka v Clevelandu, kde se mění řidiči. Všichni musí z autobusu ven a pak se znovu kontrolují jízdenky. Podařilo se mi zatelefonovat domů. Pokračujeme nocí Ohiem a Indianou, kde se rozednívá.

Další dvě zastávky a pak už se blížíme do Illinois a do třetího největšího města v USA, Chicaga. Na jeho předměstích se na březích Michiganského jezera rozkládají ohromné ocelárny, vypadá to tu jako v Ostravě. Pak už se na obzoru objeví mrakodrapy v čele s tím nejvyšším americkým - Sears Tower - 441 metrů vysokým (s anténou - 526 m) a krátce po půl deváté vystupujeme na nádraží, kde máme téměř dvě hodiny na další autobus, který nás zaveze do Wisconsin Dells.

Většina z nás se vydává do města koupit něco k jídlu. Jsme ale ve špatné čtvrti, kde není mnoho obchodů, nicméně nedaleko odtud se lákavě tyčí již zmiňovaná nejvyšší budova. To je výzva. Ještě s jedním kolegou se vydáváme zjistit, zda se lze dostat na vrchol. Obětujeme 8,5 dolaru a čekáme na výtah. Namísto toho jsme však k našemu nemilému překvapení usazeni do jakéhosi minikina, kde je nám promítán krátký informační film o tomto mrakodrapu. Jsme celí nervózní, neboť nám za půl hodiny odjíždí autobus. Konečně jsme vpuštěni do výtahu, abychom již o minutu později stanuli ve vyhlídkovém 103. patře. Nevíme kam se máme koukat dříve, fotíme a obdivujeme to nádherné panorama rozprostírající se v hlubině pod námi.

Dálnice odtud vypadají jako autodráhy, ostatní mrakodrapy se zdají nizoučké a Michiganské jezero rozlohou připomíná moře. Nemáme ale žádný čas. Rychle běžíme k výtahu a pak po chicagských ulicích směrem na autobusové nádraží. Přibíháme asi deset minut před odjezdem, ostatní jsou už dávno v autobuse a uprostřed haly stojí o sebe opřeny naše batohy. Nastupujeme na poslední chvíli, zpocení, udýchaní, ale stálo to za to.

Autobus pokračuje na sever podél jezera do největšího města ve Wisconsinu - Milwaukee a pak mírně zvlněnou krajinou do Madisonu, hlavního města země. Odtud je to již jenom hodinka jízdy do Wisconsin Dells. Tam ve čtyři hodiny odpoledne vystupujeme z autobusu na benzínové stanici Citgo a telefonicky oznamujeme náš příjezd do CSS. Za půl hodiny jsme převáženi do Gateway centra (kanceláře Career Staffing Services). Zapisujeme se, vyřizujeme nezbytné formality a dostává se nám odpovědí na nejrůznější dotazy. První příležitost k pořádně anglické konverzaci. (V mém případě je to slabota a doufám, že se to bude zlepšovat; na druhou stranu na tom nikdo není nijak výrazně lépe). Bohužel zatím není jisté, kdy přesně budeme moci začít pracovat. Naše cesty se zde dělí. Jsme rozmístěni do tří motelů podle místa našeho zaměstnání, pět z nás bude pracovat v hotelu Wilderness a tak končíme v motelu Sands. Já na pokoji s jedním Rumunem, s kterým však nemám příležitost prohodit ani slovo, neboť hned vzápětí kdesi mizí.

Prohlížím si pokoj a musím konstatovat mírné rozčarování. Je sice vybaven vymoženostmi typu klimatizace, lednička, mikrovlnná trouba, televize, takové elementární vybavení jako židle či dostatek úložného prostoru na věci chybí. Ani koupelna není nic moc a záchod dokonce trochu teče. Vypadá to, že se přestěhuji k Honzovi a Zbyňkovi, jejichž pokoj je přece jen obyvatelnější. Raději si dávám sprchu a brzy jdu spát.