Pobyt ve Wisconsin Dells

1. fáze - Rozkoukávání se

První den na území Wisconsinu byl ještě nepracovní a začal ranním rozhovorem se spolubydlícím Rolandem, který se právě chystal do práce do stejného hotelu, kde bychom měli být zaměstnaní i my. Pokoj se mu také nelíbí, ale nijak to neřeší. Jelikož jsme sice oceňovali, že máme volno na aklimatizaci, nechtěli jsme se jen tak několik dní poflakovat a vypravili jsme se na vlastní pěst do hotelu Wilderness optat se na možnost nástupu. Samozřejmě že můžeme začít hned zítra.
Jinak jsme zbytek dne strávili prohlídkou bezprostředního okolí našeho motelu, abychom zjistili, že kromě nepřeberného množství hotelů, které jako by si všechny vypadly z oka a rozličných turistckých atrakcí, zde dohromady nic není.

18. června jsme začali pracovat. Uklízíme v hotelu se zhruba třemi sty pokoji v tří nebo čtyřčlenných skupinkách většinou mezi 18 a 28 pokoji v závislosti na části hotelu. Každý den s někým jiným pracujeme od devíti ráno zpravidla do dvou až tří hodin odpoledne. To poněkud nekorespondovalo s mými představami o pracovní době (a nejen s mými) a tak všichni vidíme jedinou možnost jak vydělat nějaký solidní peníz jedině v tom, že si najdeme ještě druhé zaměstnání. První příležitost dostáváme hned třetího pracovního dne nabídkou práce v nově otevírané hotelové restauraci. Taková příležitost se neodmítá. Ve stejném dni jsem se i odstěhoval na lepší pokoj, takže jsem se mohl poprvé pořádně zabydlet a zavedli nám na motel internet.

Přijíždějí další a další studenti. Nejvíce je Poláků, následují Češi, ale přibývají i Slováci, Litevci a Rusové. 23. června začínáme tréning na práci v restauraci spočívající v tom, že se všichni uchazeči o tento job (studenti i Američani) sejdou v konferenční místnosti hotelu a šéfové mají přednášku o tom, jak si fungování restaurace představují. Jsou to dobré lekce angličtiny. Vzhledem k tomu, že lokál ani kuchyně ale ještě nejsou dokončeny, spočívají další fáze tréninku v úklidu rozličných prostor budoucí restaurace. Vše je placeno a samozřejmostí je pití a někdy i pizza zdarma.

Celá tato první fáze aklimatizace a přizpůsobování se životu a práci v neznámém a odlišném prostředí v cizí zemi trvala zhruba jeden až dva týdny, tzn. přibližně do konce června.

2. fáze - Začátek stereotypu

Po prvních dvou týdnech housekeepingu nás již prakticky nemohlo nic překvapit a tak jediným stálým zpestřením pracovní rutiny zůstávala restaurace. Naplno se rozjela až 6. července a my jsme se hned od začátku etablovali jako pomocní kuchaři tzv. second line, kde jsme se starali o zásobování bufetu (all you can eat) a zároveň jsme příležitostně asistovali u myčky nádobí.

Rozjetí restaurace nám pomohlo zvýšit týdenní plat na více než dvojnásobek a to díky přesčasům, které jsou podle zákona placeny jeden a půl násobkem hodinové mzdy. Zároveň jsme ale neměli prakticky vůbec žádný volný čas, neboť jsme v kuchyni začínali hned po skončení dopoledního housekeepingu a končili zpravidla po půl dvanácté. Dohromady to týdně dělalo 70 - 80 - někdy i více - hodin práce. Občasné dni a půldni volna jsme věnovali většinou nákupům či relaxaci u motelového bazénu.

V průběhu července se také velmi vážně začalo hovořit o cestování a o koupi auta, které by po skončení práce ve Wisconsinu bylo schopné objet USA. Pilně jsme pročítali inzeráty v novinách hledajíc, zda nenarazíme na nějakou výhodnou nabídku, ale protože jsme stejně nikdo autům nerozumněli, snažili jsme se sehnat někoho, kdo by nám s koupí ojetého vozu pomohl. Nakonec nám jednoho dne Laura, naše šéfová z kuchyně, domluvila, že se spolu s ní a jejím přítelem Freddym může někdo z nás jet podívat na nějakou větší dodávku. Bylo to 21. července a toho dne večer už stál sedmimístný Chevy Van 20 rok výroby 1986 před naším motelem. Investovali jsme do něj směšných 1200 dolarů a modlili se, aby se s ním nic nestalo.

3. fáze - Hlavně aby už byl konec

Od té doby, co jsme si pořídili auto a tím vidina cestování nabyla jasnějších kontur, jsem nemyslel na nic jiného, než jak odjíždíme z Wisconsinu směrem na západ. Plánovalo se kam všude pojedeme, připomínalo se, že auto prostě musí vydržet a podobně. Také jsme ho pěkně zajížděli a stalo se neodmyslitelnou součástí všech dní volna, jezdili jsme na nákupy, výlety a za Laurou, kde jsme tu a tam podnikli nějakou tu alkoholově-táborákovou akci. Mimo jiné jsem také mohl navštívit své příbuzné v Beloitu vzdáleném asi 100 mil od Wisconsin Dells. To vše tedy na jedné straně způsobovalo částečnou pracovní demoralizaci, hlavně únavná odpolene a večery trávené v kuchyňském shonu mi začínaly čím dál tím více lézt na nervy, na druhé straně však představa blížícího se září zpříjemňovala vlekoucí se srpnové týdny.

Labor Day, 4. září, oficiální konec sezóny, byl dlouho očekávaným posledním pracovním dnem. Ze srandy jsme jej nazývali Czech Independence Day a ukončení pracovního poměru jsme ještě tentýž večer oslavili poslední akcí u Laury. Naplnění druhého slova z názvu programu - Work and Travel - se přiblížilo. Následující dva dny, kdy jsme čekali na poslení výplatu, jsme alespoň využili k výletu na turistickou zajímavost House on the rock (architektonicky cenný dům, vystavěný na vrcholu skály, se kterou dokonale splývá), poslední návštěvu Madisonu a den před odjezdem si ještě Pavel, Ondra a Tomáš zajeli na skok do Chicaga.
Auto tedy, myslím, bylo prověřeno důkladně. Vždyť za téměř sedm týdnů nepřetržitého užívání na jeho tachometru přibylo více než 3000 mil a nezbylo než doufat, že mu podobná forma vydrží ještě několik dalších tisíc.