Vzhledem k tomu, jak dlouho jsme šli včera spát a také k tomu, že jsme užívali hotelového pohodlí, se nikomu nechtělo brzy vstávat a vydat se na cestu. Nebýt Pavla, asi bysme prospali celý den. Ráno jsme ještě využili hotelového bazénu a tak tak jsme se stihli spakovat do dvanácti, aby jsme neplatili za další den. Z Las Vegas jsme měli pokračovat na sever, ale ještě jsme si udělali zajížďku na 30 mil vzdálený Hoover dam, nejvyšší přehradu v Americe. Bylo vedro jako včera tak kolem 40 stupňů a celou cestu jsme jeli pouštní krajinou. Přehrada leží v údolí, obklopená červenohnědými skalami, hráz je vysoká 211 metrů a překvapil mě tu dost hustý provoz, hlavně kamionů. Udělali jsme povinná fota a vraceli se zpět do Las Vegas.

Do Utahu

Město jsme už jen projeli a po dálnici ujížděli na sever do Utahu. Vzhledem k dnešnímu pozdnímu výjezdu bylo už teď jasné, že nás čeká opět cesta v noci. Museli jsme stůj co stůj dorazit k národnímu parku Bryce Canyon. Dálnice vedla opět nádhernou krajinou. Kam oko dohlédlo, rozprostírala se jen vyprahlá pustina, vysoké hory, kamení a písek. Po opuštění Nevady jsme ještě projížděli asi 50 mil Arizonou a tady se také setmělo. U města Cedar City již v Utahu jsme sjeli z dálnice a po pár desítkách mil jízdy zatím neznámou krajinou jsme to zapíchli v kempu Red Canyon, jenž byl vzdálen jen kousek od Bryce Canyonu.


Datum: 22. září 2000
Etapa: Red Canyon Campground, UT - Desert View, AZ
Ujeto: 288 mil
Státy: Utah, Arizona

Bryce Canyon

Hned ráno, když jsme vystrčili hlavy ze spacáků, jsme zjistili proč se kemp jmenuje Red Canyon. Vedle něj se totiž tyčila skála červená tak, že vypadala jako umělá, nebo alespoň pečlivě natřená. Určitě to byl jeden z nejhezčích kempů na naší cestě. Kousek odtud už byl vjezd do národního parku Bryce Canyon. Na tento nádherný kout světa nám bohužel zbylo pouze velmi málo času. Po návštěvě visitor centra jsme se tedy omezili jen na několik vyhlídkových míst, na která jsme dojeli autem a pěší turistiku jsme prozatím odložili. Z náhorní plošiny se naskýtá úžasný pohled do kaňonu posetého bizarními skalními útvary, jež září všemi odstíny barev od bílé a žluté přes oranžovou až po červenou. Převážně se jedná o štíhlé věže (nazývané Hoodos), ale najdeme tu i rozeklané stěny, dlouhé hradby, okna a přírodní mosty. Věže jsou na sebe tak namačkány, že připomínají davy lidí.

Pravdou zůstává, že jsme Bryce Canyon pěkně odflákli. Na druhou stranu je však třeba na naši obhajobu říci, že americká příroda je tak nádherná a rozmanitá, že by na všech místech, kterými projíždíme, bylo zapotřebí strávit desetkrát více času. My toho chceme ale za krátkou dobu vidět co nejvíce a tak je třeba stanovovat priority. Tou je dnes dojet do Grand Canyonu vzdáleného přes 300 mil.

Jižní Utah a severní Arizona

Z Bryce Canyonu jsme jeli kousek po silnici, po které jsme sem přijížděli včera v noci a tak si nešlo nevšimnout, že jsme zase přicházeli o nádherná místa, o jejichž existenci jsme neměli ani tušení.

S jízdou na jih se krajina rychle měnila z mírně zvlněné náhorní planiny porostlé jehličnatými lesy na čím dál více sušší plošinu z níž vystupovaly rozsáhlé stolové hory. Další změna přišla v Arizoně po přejezdu Kaibab national forest, kdy vše kolem získalo červenou barvu, pro tento stát tak typickou. Vesnic či městeček bylo po cestě velmi poskrovnu. Častěji jsme viděli spíše malé indiánské osady sestávající z několika polorozpadlých chatrčí či karavanů, které leží několik set metrů za plotem, jež se táhne po obou stranách silnice a ohraničuje tak indiánskou rezervaci.

Zajímavostí z trochu jiného soudku byl most Navajo Bridge klenoucí se více než 100 metrů nad hladinou řeky Colorado přes Marble Canyon.

Ke Grand Canyonu jsme dorazili podle předpokladů těsně po setmění, a tak jsme si pohled na něj museli nechat až na ráno. I v té tmě však byla cítit ta bezedná prázdnota, která se před námi rozprostírala, ale nebyla vidět. Měli jsme štěstí, že bylo ještě otevřeno ve visitor centru a tak jsme se informovali o možnostech sestupu na dno kaňonu. Jak jsme předpokládali, nebyl nám jednodenní výlet dolů a nahoru doporučen, nicméně jsme získali informace o náročnosti obou tras, které k řece vedou včetně výškových profilů. Mimo jiné nám bylo sděleno, že dnes se teplota dole pohybovala kolem 36 stupňů. Je třeba také říci, že rozhodnutí sejít až na dno padlo teprve dnes poté, co jsem k tomu ostatní (kromě Ondry a Petra) přemluvil. Sice jsme o této túře mluvili minimálně od začátku našeho putování, nevěděli jsme ale, zda je to vůbec v našich silách. Nakonec jsme to naplánovali tak, že vyjdeme s úmyslem sejít až k řece, ale pokud se po cestě ukáže, že je to příliš náročné, tak to otočíme. Končíme hned na začátku národního parku v kempu v Desert View a jdeme spát co nejdříve, neboť musíme zítra vstát tak, abychom na cestu vyrazili s východem slunce.