| Úvodem | |||||||||||||||||||
| O práci | |||||||||||||||||||
| Cestovní deník | |||||||||||||||||||
| Statistika cesty | |||||||||||||||||||
| Závěrem | |||||||||||||||||||
| 
| 
|
Datum: 13. a 14. září 2000
Etapa: Bear Lake, ID - Tuolumne Meadows, CA
Ujeto: 982 mil
Státy: Idaho, Utah, Nevada, California
Severním Utahem
Když jsme se ráno probudili do dalšího nádherného dne a začali balit a chystat se na cestu, přišel k nám majitel kempu. Vysvětlili jsme mu okolnosti našeho nočního příjezdu a on v pohodě zase odešel. Před odjezdem jsme se pak stavili v kanceláři, zaplatili za noc a už nám nic nebránilo pokračovat v poznávání cizích krajů. Kousek za kempem jsme překročili hranici a ocitli se rázem v dalším státě na cestě, Utahu. Silnice se odlepila od břehů Bear Lake a začala stoupat do hor Wasatch mountains.
 |
 |
Za nimi se nachází univerzitní město Logan a leží již opět v docela jiné krajině. Tentokrát se jednalo o malebné svěže zelené údolí táhnoucí se kamsi do dáli směrem na jih. Za Loganem jsme najeli po dlouhé době na dálnici a po rovině pokračovali tímto údolím do Salt Lake City, hlavního města Utahu. Po pravé straně se zableskla hladina ohromného do dálky se rozprostírajícího Velkého solného jezera. Jeho maximální hloubka je jen 16 metrů a to při rozloze 5 670 km2. Za ním se z Velké solné pouště zdvíhají vysoké hory, v nichž jsou ukryty četné vojenské prostory americké armády, kam veřejnost nemá pochopitelně přístup. Po straně levé kopírujeme hřeben Wasatch Range, na jehož úpatí se nachází spousta měst a městeček utopených v zeleni. Těsně před Salt Lake City přichází i průmysl. Na ten už tak příjemný pohled není.
Salt Lake City
Když jsme vjeli do předměstí hlavního města Utahu, sjeli jsme z dálnice, protože bylo zapotřebí nechat vyměnit motorový olej. Má se tak činit každých 3000 mil a my jsme toto číslo již o pár set mil překročili. Než nám olej v servisu vyměnili, zašli jsme se najíst do McDonalda. Výměna byla překvapivě levná - 18 dolarů. Poté jsme se přesunuli do centra a vyrazili na prohlídku města. Samotné Salt Lake City má pouze 170 000 obyvatel, v aglomeraci však jejich počet přesahuje 800 000.
 |
 |
Město založili Mormoni, neboli členové Církve svaté Ježíše Krista posledních dní, někdy v minulém století. Dodnes si ve městě zachovali velký vliv. Současně to byli oni, kdo mi zkazil poměrně dobrý první dojem z tohoto města. V bezprostřední blízkosti Mormon Templu na tzv. Temple square pobíhají krásné a mladé sestry s vysílačkami a odchytávají turisty lákajíc je na prohlídky toho, co zde jejich církev vybudovala, vedené v jejich rodném jazyce. Českou sestru se bohužel sehnat nepodařilo a tak jsme alespoň pilovali angličtinu. Bylo sice zajímavé se něco dozvědět, avšak způsob, jakým to bylo podáno, se mi příčil a dokonale mě znechutil. Dokonce jsme vyfasovali Knihu Mormon (jejich Bibli) v Češtině. Jinak je ale Salt Lake City, včetně "mormonského" centra pěkné a příjemné město se spoustou zeleně.
 |
 |
 |
Jelikož to bylo po dlouhé době a na dlouhou dobu větší město na naší cestě, trochu jsme se tu neočekávaně zdrželi. Původně jsme předpokládali, že odtud odpoledne odjedeme a nocovat budeme již kdesi v Nevadě. Jenže návštěva veřejné knihovny kvůli internetu, několika obchodů a vyvolávání fotek zabralo tolik času, že jsme se z města vyhrabali až v půl desáté večer. Rozhodli jsme se tedy pokračovat přes noc v cestě, neboť byla středa a my jsme potřebovali být v sobotu v San Franciscu u Ondrova strýce.
Noční jízda Utahem a Nevadou
Ze Salt Lake City jsme jeli po dálnici I-15 přes město Provo a dále na jih. Jak jsme opouštěli tuto hustě osídlenou oblast, v níž žije kolem 80 procent obyvatel Utahu, provoz na dálnici postupně řídl. Z I-15 jsme sjeli na highway č. 50, po které jsme měli projet napříč prakticky celou Nevadu. Začínal tak jeden z úseků, na který jsem se nejvíce těšil. Posledním městečkem v Utahu byla Delta se 3000 obyvateli. Pak už nic až na hranici s Nevadou, tj. 90 mil a prvním sídlem v Nevadě je Ely s necelými 5000 obyvateli vzdálené přes 60 mil od hranic. Po přepočtu tedy 240 kilometrů pustiny. Když jsme se vzdalovali od Delty, schválně jsme dávali pozor, kdy ztratíme z dohledu poslední světla civilizace. Po dobrých třiceti mílích jsme konečně zastavili u kraje silnice. Byl to perfektní pocit. Kolem dokola nebylo nic než tma a ticho. Obloha a hvězdy se zdály být nepřirozeně blízko, jen natáhnout ruku. Noční jízda pokračovala. Co chvíli přes cestu přeběhlo nějaké zvíře, kojot či zajíc, a u krajnice nehybně postávaly pasoucí se krávy. Střídavě jsme přejížděli nějaký horský hřeben a nebo jeli po rovině. Moc aut jsme nepotkali. Za městečkem Austin se postupně rozednilo. Teprve v tom okamžiku jsme spatřili Nevadu ve své plné kráse. Skály, kamení, písek - to vše porostlé suchými zakrslými trsy trávy, nebo spíš něčím mezi trávou a roštím. Silnice v dálce třeba i deseti mil mizí za dalším kopcem. Takhle nějak jsem si představoval cestování po Americe.
Jak jsme se blížili k Fallonu, objevovalo se více aut a i krajina dostávala zelenější barvu. Mezi Fallonem a Carson City bylo opět pusto. Jen vesnic přibylo a všechny jako by si vypadly z oka. Tvoří je domy, které spíše připomínají maringotky, úzké a dlouhé, aby se daly až na místo dovézt kamionem, rozeseté v polopoušti, kolem dokola spousta harampádí, vraky aut, nepořádek...
Přes Lake Tahoe do Kalifornie
Carson City je hlavní město Nevady. Je docela malé (50 000 obyvatel), žádné výškové budovy, i State Capitol je poměrně skromný. Za městem se již zvedá pohoří Sierra Nevada, kde se na hranicích s Kalifornií v nadmořské výšce 1900 metrů nachází známá letní i zimní rekreační oblast, jezero Lake Tahoe. Azurově modrá hladina s písečnými plážemi, kolem dokola obklopená vysokými horami. Na jedné takové pláži jsme se vyvalili i my, osvěžili se v ledové vodě a více než dvě hodiny relaxovali.
Již v Kalifornii ve městě South Lake Tahoe jsme poobědvali u McDonalda a poté se vnořili do hor, kterými jsme pokračovali do Yosemitského národního parku. I přesto, že jsme přejížděli četné a vysoké horské průsmyky, z nichž nejvyšší Monitor pass dosáhl nadmořské výšky 2539 metrů, panovalo venku až nesnesitelné horko. V údolí to bylo ještě horší. I ve velkých výškách mělo rostlinstvo spíše subtropický charakter.
Výhledy do údolí byly úchvatné. Opět jsme se ocitli v úplně jiné krajině. Byl už večer, když jsme přijeli k zajímavému jezeru Mono Lake.
Za ním jsme odbočili na poslední úsek této dlouhé etapy a sice stoupání na dosavadní nejvyšší bod
na cestě, průsmyk Tioga pass vysoký 3037 metrů n. m. Asi v půlce cesty však začal být cítit
nepříjemný zápach pravděpodobně vycházející z našeho motoru. Museli jsme zastavit. Při pohledu
do útrob auta jsme mimo solidně rozžhaveného motoru nezaznamenali nic zvláštního. Je pravda, že
kromě krátké přestávky u Lake Tahoe běžel nepřetržitě celý den a celou noc. Chvíli jsme raději
stáli a mezitím se téměř setmělo. Po dvaceti minutách jsme to nevydrželi a vydali se znovu na
cestu. Nic se nestalo a šťastně jsme se vyšplhali až na vrchol, kde se nacházel vjezd do
Yosemitského národního parku. Kousek odtud v Tuolumne Meadows jsme zakotvili v rozsáhlém kempu
v hustém lese, v němž panovala nejtvrdší opatření, jež mají zabránit medvědím návštěvám, se
kterými jsme se dosud setkali. Byl to první kemp, kde byly na každém kempovacím místě k dispozici
železné boxy na uchovávání potravin a kde se tedy nesmělo jídlo nechat ani v autě. Vysoká
nadmořská výška slibovala opět pěknou zimu.
|
|
|
|