| Úvodem | |||||||||||||||||||
| O práci | |||||||||||||||||||
| Cestovní deník | |||||||||||||||||||
| Statistika cesty | |||||||||||||||||||
| Závěrem | |||||||||||||||||||
| 
| 
|
Datum: 23. září 2000
Etapa: Desert View, AZ - Desert View, AZ
Ujeto: 82 mil
Státy: Arizona
Ráno
Vstáváme po půl páté, balíme se, jeden stan zůstává na místě, neboť zde budeme nocovat ještě jednou a kolem čtvrt na šest vyrážíme do 25 mil vzdálené Grand Canyon Village, centra parku. Tady začíná stezka s názvem Bright Angel Trail, jedna ze dvou, které vedou na dno z jižní římsy. Je méně náročná než South Kaibab Trail, neboť je delší a má tak menší sklon. Trocha statistiky: Čeká nás 12,6 kilometrů sestupu a stejná porce cestou nahoru, sestoupíme z 2090 m n. m. do výšky 740 m a vylezeme zpět, převýšení je tedy 1350 metrů. To samo o sobě z této túry extrém nedělá, bude-li však stejné vedro jako včera na Hoover damu, pak se máme na co těšit. Do batohu balíme hodně pití, jídlo a bohužel nemůžeme vyjít oblečeni nalehko, neboť je vzhledem k nadmořské výšce po ránu dost chladno, ani ne 10 stupňů a fouká nepříjemný vítr. Ondra a Petr s námi jít nechtějí a tak ještě pospávají ve spacácích v autě. V 6:20 vycházíme na cestu.
Cesta dolů
Při prvních krocích člověk cítí báječný pocit ale také trochu nervozitu z očekávání. Pohled do několikasetmetrové hloubky v níž se kdesi daleko ztrácí v průrvě stezka, po níž máme jít je nezapomenutelný.
Jak se tam ale dostaneme? Jsou vidět jen krátké úseky cesty bezprostředně před námi a další se objevují vždy až poté co dorazíme k následující serpentině. Čím hlouběji se ocitáme, začíná být vidět více a více z této stezky, která se jako had vine hluboko pod námi. Tempo je pěkně ostré, chceme být dole co nejdříve. Po jedné a půl míli míjíme první Rest house, kde je možno načerpat vodu i síly, a po třech mílích druhý. Tím je za námi nestrmější úsek cesty, kde jsme ztratili nějakých 700 metrů výšky. Odtud cesta klesá jen mírně a za chvíli jsme v Indiánských zahradách, které jsou zhruba na půli cesty dolů. Je zde kemp, záchody, voda a teploměr, jež ukazuje 15 stupňů. Cesta sem nám trvala hodinu a 20 minut, dalších dvacet minut zabrala pauza na občerstvení. V osm hodin vyrážíme opět na cestu. Jde se pěkně, rozhodně nikdo z nás nečekal, že dolů povede takový prima chodník. Celou dobu se jde v jemném nepříliš hlubokém písku, který mění barvu od žluté přes bílou až po červenou v závislosti na tom, jakou barvu mají stěny kaňonu v té které výšce. Po několika kilometrech narážíme na druhý strmější úsek, který ale není tak dlouhý jako začátek stezky a pak už se klesá jen mírně.
 |
 |
Okolí mění rychle svůj ráz a nyní jdeme úzkým kaňonem podél zurčícího potůčku. Překvapivě zde roste i nějaká vegetace, kromě kaktusů i tráva a sem tam stromy. Narážíme na kamenný domek, kde se zapisujeme do návštěvní knihy, v níž je Čechů již velká spousta a to už jsme prakticky dole na břehu řeky Colorado. Máčíme nohy v průzračné, nazelenalé a studené vodě, fotíme a občerstvujeme se. Je po deváté a tak nám cesta k břehům Colorada trvala asi 2 a tři čtvrtě hodiny.
Cesta nahoru
Je stále příjemně, žádné vedro, máme velmi dobrý čas a tak zpátky vůbec nemusíme chvátat. Nakonec ale hlavně díky tempu Tomáše a Pavla jdeme prakticky stejně, takže asi po hodině a čtvrt jsme zpátky v Indiánských zahradách, kde opět odpočíváme.
 |
 |
Teploměr ukazuje 25 stupňů a slunce každou chvíli zalézá za mraky. To si někdo umí vybrat počasí! Kupodivu se mně osobně jde nahoru ještě lépe než dolů a vůbec všichni si libují, jaká je ten Grand Canyon pěkná procházka. S přibývajícími výškovými metry se začíná pro změnu ochlazovat, zvedá se vítr a tak je třeba se přiobléci. Počet turistů, které na cestě potkáváme, naopak stoupá, neboť hodně z nich jde třeba jen do Indiánských zahrad a nebo ani tam ne. Podobně jako na túře v Grand Teton jde každý svým tempem, Tomáš s Pavlem utíkají nahoru, já se šinu za nimi a u druhého odpočívadla čekám na Karla a Katku. Za ním potkáváme Petra a Ondru, kteří nám šli naproti a mysleli si, že budeme ještě někde dole. Sami jsme překvapení, za jak krátkou dobu se ocitáme zpátky na římse. Podle brožury náročný dvoudenní výlet zvládáme za 7 hodin a 20 minut. Všichni se snaží podstoupenou námahu zlehčovat, já osobně jsem však byl docela solidně znaven. Měli jsme zkrátka štěstí na počasí, být dole pekelných 40 stupňů, tak nevím nevím.
Zbytek dne
Vzhledem k tomu, že den ještě zdaleka nekončí, vydáváme se autobusem pokochat se pohledem na kaňon z vyhlídkových míst na jeho okraji.
Je to zase úplně něco jiného. Při pohledu do té
bezedné hlubiny se mě zmocňuje báječný pocit uspokojení z toho, že jsme jej pokořili. Cestou
dolů dostává kaňon úplně jiný rozměr a bez ní by to nebylo ono.
Po absolvování tohoto doplňkového výletu se vydáváme vyhledat veřejné sprchy, protože touto
vymožeností není náš kemp vybaven a pak směřujeme do veřejné knihovny, která už byla bohužel
zavřená. Ještě nakupujeme nějaké potraviny a pak odjíždíme zpátky do kempu v Desert View. Na
dnešní den asi jen tak nezapomeneme.
|
|
|
|