Dnes jsme se probudili asi do nejchladnějšího rána na cestě. Lahev vody nechaná venku se přes noc proměnila v lahev ledu. Naštěstí se rychle oteplilo na přijatelnější teplotu. Po snídani jsme z kempu zamířili do visitor centra zakoupit vstupenky do Cliff palace - největšího skalního obydlí indiánů v Americe a do Balcony house, který je zase jedním z nejhůře přístupných. Oba dva lze navštívit pouze v rámci organizovaných prohlídek, které trvají cca. 1 hodinu a stojí 1,75 dolarů na osobu. V parku se kromě zvlášť placených, které jsou tři, nachází ještě desítky dalších menších obydlí (tzv. cliff dwellings), které jsou volně přístupné. Do budoucna se údajně počítá s tím, že bude průvodce nutný u všech prohlídek, neboť dochází k ničení památek.

Indiáni v této oblasti odjakživa žili ve vesnicích rozmístěných na náhorní plošině. Hustota obyvatelstva byla dosti vysoká a počet indiánů na území dnešního národního parku dosahoval několika desítek tisíc. Pak ale někdy na přelomu 12. a 13. století přišlo dlouhé období sucha trvající snad 20 let, které způsobilo katastrofální úbytek vody a tím i téměř veškeré zdejší vegetace. Indiáni začali mezi sebou o životadárnou tekutinu bojovat a aby uchránili své rodiny, opevňovali se ve skalách, kde pod převisy a v různých dutinách vysoko nad kaňony, kterými byla plošina (mesa) rozřezána, budovali kamenné příbytky. Výklady obou rangerů, kteří vedli prohlídky, byly zajímavé, ale v obou případech zbytečně protahované se spoustou keců kolem. Původně jsme chtěli Mesa Verde odbýt během dopoledne a pak pokračovat v cestě Coloradem, nakonec jsme ale park opouštěli až po druhé hodině odpolední. Tohoto zdržení však nebylo třeba v žádném případě litovat.

Rocky mountains

Znovu jsme se napojili na silnici č. 160 a po ní přes Durango směřovali na východ do hor. Dlouho jsme jeli údolím a okolní hory vysoké jako alpští velikáni připomínaly spíše přerostlé Krkonoše nebo Jeseníky. Za Pagosa Springs se postupně údolí sevřelo a my začali zvolna stoupat k zatím nejvyššímu bodu na cestě k průsmyku Wolf Creek Pass vysokému 3307 metrů. Stoupání bylo překvapivě docela mírné a nahoru vedla dokonce čtyřpruhová silnice. V lesích a podél cesty se povalovaly zbytky sněhu. Samotný průsmyk mě trochu zklamal, neboť jsem čekal úchvatný výhled do údolí, ale nic takového se nekonalo. Odtud jsme klesli do údolí do South Fork, ale stále jsme byli přes 2500 metrů vysoko. V Del Norte jsme sjeli ze stošedesátky a po pár mílích se napojili na silnici č. 285. Jeli jsme na sever širokým a rovným údolím s pastvinami, po pravé ruce se tyčil čtyřtisícový hřeben Sangre de Cristo mountains, po levé ruce stejně vysoký hlavní hřbet Skalistých hor. Prakticky bez jakéhokoliv stoupání jsme vyjeli na průsmyk Poncha pass (2745 m) a za ním jsme odbočili ze silnice do kempu O´Haver Lake. Po třech mílích jízdy po rozbité a hrbolaté cestě jsme jej našli - dokonale zastrčený a skoro prázdný. Bude to nocleh v nejvyšší nadmořské výšce na cestě - 2800 m n. m.